NAD STŘÍPKEM Z OSTIE.

Antonín Klášterský

NAD STŘÍPKEM Z OSTIE.
Jak hvězdička by ve mraku se leskla, tak v mrtvém městě, sarkofagů podál, blýsk v černé hlíně malý střípek ze skla, a průvodce můj zdvih jej a mně podal. To nádobky as, která rozbila se, byl skrovný fragment a tu s domy všemi a lázněmi a chrámy v dávném čase byl zassut a spal na tisíc let v zemi. Teď na mém stolku leží, knih je druhem a živými, hle, barvami jak hraje! Jak lazurit, kus duhy v stavu tuhém, kus motýlího křídla z trópů kraje. Jak zrcadlo je kouzelné, jež mámí, neb zrak jak upnu do té malé plochy, zřím dávné město, domy, forum, chrámy a Kapitol a divadlo a sochy. Nosítka matron, togy rozmanité, lodníky, kupce, hetéry a davy a hlavně nad vším nebe modře syté a za vším moře obraz zelenavý. 26