DOMAŽLICE V SNĚHU.

Antonín Klášterský

DOMAŽLICE V SNĚHU. Janu Paroubkovi.
Sníh napad’ v noci. Celé Domažlice jak bílé jsou, když zbudily se zrána! Sníh na roucha a hlavy svatým chyt’ se na klášterní zdi. Starožitná brána i střechy domů chodské mají pleny, kře, stromy nahé jsou tak zachumleny, jak liliemi cesta zasypána. Teď k černi kontur říms a starých štítů se pojí bílé linky, jasná světla jak v starých kresbách, jako v temnosvitu, i na věž chrámu vichřice sníh vmetla; i na patkách sloupů chumáče pěn tkvějí, co v podloubích je šerých veseleji, jak od sněhu sem bílá záře slétla. Hrad chodský v tichu bez kroků a hlasů ční s bílou čapkou... jistě se mu nezdá než o „mlčení věčném“ dávných časů... Přelétly sáně... na Stráž? do Houvězda? Červeň se punčoch pozaskvěla v běli, Rorate coeli! zvučí kostel ztmělý, jak zmrzlá slza září jitřní hvězda. A ve sníh bílý zapadly i hroby a pomníky i kříže, bezy, thuje; teď k mrtvým už vzkřik neproniká zloby ni živých pláč... a krásné ticho k snu je. I jména jejich v hodinách těch ranních jsou zaváta – co záleží už na nich? – na náhrobcích. A dál sníh poletuje... 9