BEATRICE CENCI.

Antonín Klášterský

BEATRICE CENCI. Quido Reni.
Že’s vraždila? A otce? Ne, ó ne! Tvé oči sice jako temná sluj, jak noc, jež dýku skrýt můž pod plášť svůj, jak hloub, i černý hřích kde utone, leč kouzelně je sladká tvoje pleť, na šíj se řine zlatých vlasů spleť, a ústa malá, jemně vykrojená jsou jako poupě, které tiše sténá po slunce polibcích. Co vane z nich můž být jen šepot láskylásky, a ne hřích, ne kruté slovo: Smrt! Jen tichý zpěv ty ronit mohly rty, ne říci: Krev! Tak líbezný tvůj celý dívčí zjev, že zdá se stvořen k tomu jen, by prolét’ den slunný jako motýl. Co by bolet od tebe mohlo? S úsměvem jak šla jsi a lehce, květ jsi nezašlápla asi a nedovedla zničit mušky let. Oh, škoda, že tvých rukou nevidět: jsou jistě jemné, dlouhé, jeden svit, jak mohly by stvol růže nachýlit si blíž jen, ne však zlomit. Vrásky není na čílku tvém, spí nevinny tam klid, a pod ním jako obláčky když bílé po nebi táhnou, andělské je snění. Že’s vraždila? Ty, která zde v tom díle jsi smavé dítě? Obraz tvůj to snad, než v duši záblesk myšlenky ti pad’ na mstu a vraždu? Či snad může bolest a trýzeň jako ryjící červ prolézt tak nitrem v taji, že co skví se v kráse tvář andělská, vše uvnitř rozpadá se do nenávisti, do zla trouchniviny? Či nejsi to snad ty? Je kdos to jiný? Roma, Galleria Borghese.
30