NA VIA APPIA.

Antonín Klášterský

NA VIA APPIA.
Naposled slunce líbá žhoucími pocely náhrobek velkolepý Caecilie Metelly. Krok tiše jde, a ret ti sám sebou oněmí: jsou hroby vedle cesty, jsou hroby pod zemí. A nechť vzduch letně teplý, v zádech to zazebe, že zachvíš se, jak sáhla by Smrt to na tebe. Vše ti ji připomíná, zři kol či do výše: ty kaple, kříže, hrobky, ty smutné cypřiše. A ona je tak blízko, stůj Bůh nám k ochraně! tam dřímá v suchých travách rozlehlé . Hle tam, kde aquaeduktu oblouky staré ční, jako by řada slonů šla bílých po pláni. Se soumrakem se zbudí a k Via Appia se připlíží a k městu... Ó, ave Maria! 29