V RODNÉM MĚSTĚ.

Antonín Klášterský

V RODNÉM MĚSTĚ.
Tak mne cos přemlouvá, vábí vonící mezí a líchou, úsměvem mrtvé mé báby, ulicí tichou. Vzpomínkou na mládí svátky, písničkou píšťalky známé, abych se nevracel zpátky tam, kde vše klame. Svádí to, abych tu zůstal v městečku rodném už navždy, s krajem i s lidmi zde srůstal, klidný den každý. Smíru vzal sladký si podíl, nechal čas lézti jak želvu, za jitra k říčce jen chodil, na večer „ke lvu“. Houby zda porostou, hádal, jako ti sousedé zbožní, rozšafné rozprávky spřádal o senech, o žni – – – Musím se vytrhnout mocí ze vší té léčky a sítě: k nádraží za tiché noci ubíhám hbitě. Ale až vlasy mi zšednou, druzi mě opustí všeci, kdož ví, zda nedám se jednou lapiti přeci – 5 Nedám-li tíž svou si shodit, nenechám čas lézt jak želvu, k říčce-li nebudu chodit, na večer „ke lvu“ – – – 6