VEČER V SELU U MOŘE.

Antonín Klášterský

VEČER V SELU U MOŘE.
Pad’ soumrak na ves. Moře slyšet není, však cítit jeho blízkost v každém dechu. Nad hřbitov vyplul měsíc; v ozáření ční cypřiše jak vyřezány z plechu. Na návsi ještě živo. Chumáč dětí na klády sed’ si. Z krčmy záře padá v svit měsíce mdlý. Někdo počal pěti, a krčmářice zasmála se mladá. Teď stádo koz a ovcí domů shání pasačka, která vřeteno si nese; jich něžných krůčků slyšet cupitání a o rouno jak rouno v shluku tře se. Jak sochy vzpřímené a rovné, černý šat na sobě, jdou ženy do vesnice a na hlavách svých nesou od cisterny si sladkou vodu, nádob nedržíce. Pak hřmot – to v krčmě zavírají dveře, kdes osel zahýk’... a vše tichne v spánku. Jen měsíc svítí, trávy voní v šeře, a moře cítím v tichém chladném vánku... 40