V RODNÉM MĚSTĚ.
Tak mne cos přemlouvá, vábí
vonící mezí a líchou,
úsměvem mrtvé mé báby,
ulicí tichou.
Vzpomínkou na mládí svátky,
písničkou píšťalky známé,
abych se nevracel zpátky
tam, kde vše klame.
Svádí to, abych tu zůstal
v městečku rodném už navždy,
s krajem i s lidmi zde srůstal,
klidný den každý.
Smíru vzal sladký si podíl,
nechal čas lézti jak želvu,
za jitra k říčce jen chodil,
na večer „ke lvu“.
Houby zda porostou, hádal,
jako ti sousedé zbožní,
rozšafné rozprávky spřádal
o senech, o žni – – –
Musím se vytrhnout mocí
ze vší té léčky a sítě:
k nádraží za tiché noci
ubíhám hbitě.
Ale až vlasy mi zšednou,
druzi mě opustí všeci,
kdož ví, zda nedám se jednou
lapiti přeci –
5
Nedám-li tíž svou si shodit,
nenechám čas lézt jak želvu,
k říčce-li nebudu chodit,
na večer „ke lvu“ – – –
6