ZE SIENY.
Jak jeden verš se někdy v duši skryje
jak muška v květ! Jak démant když jej vryje
v zrcadla plochu. Prach pak na něj slétá
a na sta dojmů nových celá léta
se vrší naň, a on přec živ a v mžik
se jeden ozve... skrytý souputník,
jak nějaká z let dávných melodie
když napadla tě.
Bloudím po Sieně.
V spleť uliček se úzkých ztrácím denně,
nad dómem žasnu, nad façádou pestrou,
jež orvietské jako mladší sestrou,
nad půdou chrámu plnou sgrafit stojím,
krok učinit se po ní skorem bojím
a myslím si, že ta je hodna jen,
by samotný Ráj byl ji vydlážděn
a andělé jen vznášeli se nad ní.
Mou hlavu snové obletují ladní,
když fontány zřím, loggie, s touhou spěji
k palácům starým – Strozzi – Tolomei –
Piccolomini – v dojmech stále nových
se vzdávám kouzlu maleb Sodomových;
k piazze scházím po zvětralých schodech,
v sad za městem jdu pro stín si a oddech –
a při tom stále, v tichu – v ulic ruchu –
v kostelích – sálech – sadech zní mi v uchu
jak včely bzukot, jako vánku steny:
„Bůh pravil Smrti: Vstaň, jdi do Sieny!“
38