MOŘE.
Zas pozdravuji něm a okouzlený
tě zelené tam v dáli na obzoře
a blíž tak modré a zde s krajkou pěny
u pat mých siné – široširé moře!
Tvůj hlas jsem slýchal často na severu
v své tiché síni v bolesti a mdlobě
a v smutných dumách, v chladného dne šeru,
jak voláš mne a zveš a lákáš k sobě.
A tak jsem přišel zas a tady stojím.
Můj duch se chvěje, zrak můj letí, žasne,
jak po prvé bych hleděl k dálkám tvojim,
co šeptá ret: Máš léky pro mne spasné?
Co dáš mi – ptám se – rád se vzdám ti celý –
za léta běd a křivd a muky denní,
za ztráty snů a zklamání a žely?
A z tvých vln zní mi tiché: Zapomnění!
A z tebe, větry bouřlivě když dují,
jak přes balvan se řítíš, vrháš k skále,
jak duchů hlas z tvých prohlubní a slují
zní vítězně mi, mocně: Přes vše dále!
A z tebe náhle při trub tvojich hlase,
jak na postať by houstla tvoje pěna,
se před mým zrakem vznáší ve své kráse
Afrogeneia, bohyně a žena.
20