V COLOSSEU.
Stojím uprostřed chmurného amfitheatru,
a zrak můj se dívá,
co nade mnou nebe a v slunné záři se koupu,
na mocná zdiva,
na spousty oblouků, pilířů, sloupů,
na stupňů, sedadel pásy.
Zde usedal caesar – tam Vestálky asi –
tam senát – tam tribuni – rytíři v pýše,
a výš tam a výše
lid tísnil a vlnil se, na hlavě hlava,
co řidičů rozkazy zněly
a odkudsi zdola i šelma zařvala dravá.
A zleva i zprava
již gladiátoři v arénu hřměli:
Ave, caesar, morituri te salutant!
Co ruchu a šumu, co barev a lesku
v tom lidstva zmítaném moři!
Zbroj svítí, zříš zářit i každou sponu a přezku,
a jak zrak všem hoří,
jak jásají, mávají, zvedají ruce,
když zápasník padá a krev se rozlévá v písku,
aneb když povstav, zápolit znovu se chystá,
jak celá se aréna zavlní prudce
a s každého místa
řev ječí, pln chtivosti krve a zloby:
Dobij ho, dobij!
To všecko zřím v duchu. Leč náhle zdi holé,
hle, šíří se, rozestupují
v kruh daleko ještě větši, až za obzor předaleký,
a uprostřed luka a pole
a pláně a vrchy a lesy a cesty a řeky,
jež valí se, dují.
32
A zase kdes caesar, jenž chtěl by dobýti světa,
se dívá, ne smaragdem, ale svým kukátkem v dáli,
jak za četou v útok hřmí četa,
ne hlouček již malý,
ale hlav tisíce tisíců proud jak se valí
a znamení smrti jak na každé napsáno čelo,
a z hrdel všech jako by znělo:
Ave, caesar, morituri te salutant!
Řev, hukot a zápas. Povely, polnice znějí
k divému reji.
Bodáky blýskají. Děla zkázu svou soptí.
Granáty hvízdají, bouchají pušky.
Na sta těl padá – ten klne – ten chroptí –
zem chví se a loká krve červené stružky.
A potom ticho, děs tupý,
těl jen tu bezduchých leží kupy a kupy.
Ale to caesar již v stanu
v kruhu svých praetorianů
se směje a choti o velkém vítězství píše,
o moci své říše,
rozdává medaile, slaví svůj osud.
Smích, hovor a jásot.
Cinkají číše.
Procitám ze sna. Stojím tu dosud
v nesmírném kruhu arény římské. Ale
teď Coloseum zdá se mi malé.
33