„Já nevěděl, že ještě plakat mohu!
Však je to také moment veliký,
když velký básník staví pyšnou nohu
na pokraj blízkého už svého hrobu,
když básník, jejž zná svět už daleký,
svá zpěvná prsa musí ve hrob klásti
a ještě v poslední tu žití dobu
zpomíná přátel svých a drahé vlasti!
Aj, já ho vidím, milého Puškina,
jak mužně při smutné hře harcuje,
jak klidně k smrti těžké pracuje
ten mocný duch, jenž stvořil Oněgina.
A vidím sílu lidstva v předpokoji,
vždy nová síla zas se k vchodu tlačí
a ticho předc – i zašeptat se bojí,
jen němá slza němé rty zde máčí!
Smrť drží křídla svoje rozpjatá,
a domem vane tichosť přesvatá,
zde bledne Rus i bledne cizinec
a pláče sluha, pláčou knížata,
vždyť svatá Rus přichází o věnec
a nejmilejšího už ztrácí syna,
bujného pěvce, pěvce Oněgina.
Tvé velké slunce, svatá Rus, už zašlo
a v moři citů tvých své lůžko našlo!
Ach, jaký je to moment dojemný,
když pláče národ pěvci do hrobu
a krajem širým nese žalobu –
toť také hrob být musí příjemný!
Však zdaž si pěvec toho nezaslouží,
ten pěvec, který po nejvyšším touží
a vlastní krví bratry napájí,
že ledy v prsou jejich roztají?
Vždyť pravá píseň než zaklokotá,
dřív pěvci ubéře kus života
a každé slovo, které pěvec píše
povzdechem hrdla ztísněného dýše;
vždyť každý řádek, jak se s řádkem pojí,
nám vypravuje o předlouhém boji,
a každý obraz v zvučnou sloku vtkaný
jen krví pěvcovou je malovaný!
O velké Rusko, ty’s i v bolu šťastné,
že oplakávat můžeš syny velké!
Kdy přijdou také nám ty doby slastné? –
Ach u nás posud jsou i boly mělké!
Ta chasa mladých našich básníků
co dělá o svých písních povyku!
A předce nejvyšší je její cností,
že není proti škole klassiků,
že než-li píše, dřív se ochladí,
že jednou za rok lyru naladí
a předce Muze jako z povinnosti
vždy denně deset kusů odvádí!
Však těší nás i taký počátek,
snad budou kohoutci z těch kuřátek,
a klassickým kohoutům předc jsou horkou lázní –
což vědí tito, zdaž ta mládež známa s kázní?
I tetka „Pražské“ radostí se blázní,
vždy stejně její soud a chvála zazní,
že bratrovec má pěkný kabátek
a laciný že slávy počátek!
Ba též děd „Lumír“ zabývá se s nimi
a v radosti své pak jim vynadává,
až skutečně se stanou nadanými;
i nazpamět jich písně trochu umí
ač se mu leckdy mnohá špatnou zdává –
nu, starý snad jim více nerozumí!
Zde onde jenom zazní taký zpěv,
že rozjaří se líná naše krev!
A národ drahý můj a milovaný,
už mnohou žhoucí písní opěvaný –
ach, jen že zpěvu, po vlasti jenž šumí,
ten národ ztrmácený nerozumí!
Zde onde jenom člověk hlavu skloní,
když žhoucí píseň o prsa mu zvoní,
ta píseň marná a tak málo vděčná,
tak málo vděčná a však předce věčná!
Vždyť každý pěvec – takým světu chod –
nejvíce o tom bolu se nazpívá,
jenž prsa jeho nejvíce rozrývá,
a předc zas žehrá, bolesť pro národ –
to věru prý se teď už nesluší –
mu jiné boly v prsou přehluší!“
Tak mluvil mladík. Monolog ten dlouhý
byl ovšem jenom čistě lyrický
(já nechci soudit, zdaž též básnický),
co mluvil, nebyl ale sen mu pouhý;
vždyť v posteli ač při tom ještě ležel,
básnický mráz mu předce tělem běžel!
Byl četl list, jímž ruských pěvců velké kníže
Žukovský Puškinovi v posled věnec víže,
a slova jeho tak ho rozpálila,
že se až prsa jemu odhalila,
snad divením, proč pán jich nešetří
a proč as máchá rukou v povětří.
„Hej, holka, ať dnes nikdo nestele;
jen na chvilku pak někam odběhnu
a pak si hnedky zase ulehnu –
chci užit ku čtení dnes postele!“ –
Tak volal. – Divno je, proč člověk v loži
se nejraději dobrou knihou baví,
snad že se lebka pak tak neunaví,
když novou moudrosť kníha do ni vloží.
Mně bývá tak, jak bych byl nemocný,
však lehce jen, že mílo v peřin klínu,
a kníha jako lékař pomocný,
by podávala mně pak medicinu.
A zase tak, jak pod stromem bych ležel
a větřík, jenž kdes cizým krajem běžel
mně vypravoval nové pěkné zvěsty
a zatřásl pak stinnou ratolestí,
že padá ovoce na línou nohu
a bez namáhání je užit mohu. –
Kdo byl ten mladík? – Byl – však slyšte, slyšte,
už proud ho mluvení zas zachvátil,
teď mlčte jen a tiše, tiše dyšte –
já musím psát, bych slova neztratil!
„O nelkej, vlasti, nad svou čirou nocí,
vždyť předce najdeš nadaného syna –
já sám chci přispět tobě ku pomoci
a zazpívám ti tvého Oněgina!
Vím, že mám sílu, že je u mne vůle,
kde pevná vůle, dokonáno z půle! –
Nuž, s bohem! dříve mně tak milé písně,
pryč s Petrarkou, pryč s školou Heinovou,
mne volá duch můj dráhu na novou,
vám, staré zpěvy, přišla doba plísně! –
I já psal znělky – nu a co jest z toho,
vždyť znělku psal už ledajaký trouba,
a každá znělka jest jak mořská houba
a snese vodnatého hezky mnoho.
Tak často pěveček se v tebe vhloubá,
o Petrarkovo nepraktická sloho,
a s potem na čele a s pílí boho-
rovnou si z rýmů myšlénky své dloubá.
A když pak píše „dixi“ v unešení,
že smělec hříšný také znělku skoval,
tu prosí Petrarku za odpuštění –
nu, já se předce trochu jinak choval!
Petrarko, že jsi hříšné lásky zkázku
vždy psával v znělek zvučné motanině,
dokázal jsi pak líbezností hlásku,
že je teď v světě láska na mizině.
Ba myslet by se mohlo, v znělek klíně
že lásky složeny jak na provázku,
an skorem každý, kdo jen kdy měl lásku,
ji ztopil v znělce, v červeném neb víně.
Však když tak lásku znělkou opěvali,
než rýmy, řádky všechny změřili,
už dávno v slovích city pochovali,
a když se synové jim peřili
a dlouhou chvílí znělky čítávali,
skutečně ve smrť lásky věřili.
Petrarko, ty jsi věru pobloudil!
A Heine? – Ten se sám už odsoudil!
Kde ale látka pěkná pro hrdinu,
jenž by se rovnat mohl Oněginu!?
Snad také o zívání jeho zpívat?
Vždyť u nás lidé neumějí zívat,
a nemáme pak také salonů,
v nichž zívání vždy patří k bontonu!
Náš salon? – V zimě dusná kavárna
a v letě u Štvanice plovárna,
a celý bujnější ruch literarní
se redukuje povždy na kavárny.
My máme ovšem domů asi dvé,
kam ročně jednou literatura se zve.
Ach blaze tomu, kdo co vzácný host
koblišky chválí, které doma pekli!
Však hostem tam jen zkušená je cnosť,
jenž slíbila, že nikdy nezvlčí
a o všem novém věčně pomlčí. –
A my co hosté? – Což by jinde řekli!
A jakou vinu mám dát Oněginu?
Rok života dám za pikantní vinu! –
Snad duell také? – Ne! to by snad nešlo,
těch hloupých choutek nám už mnoho přešlo.
A jaký stav? Snad mám vzít statkáře?
Toť by mne každý měl snad za lháře!
My máme nuzáka a muzikanta
pro naše stavy za repraesentanta!
A pak, nač následovat dětinsky,
jak z počátku to činil „Višínský“!
Ne, Oněgin mně nemůž’ býti vzorem,
vždyť u nás předce posud řídký host
ta pansko-ruská blasírovanosť
i se svým proti bujnosti vší vzdorem! –
Už vím! My čekáme teď lepší časy
a všude kolem pějou nové hlasy,
že novou máme, velkou budoucnosť.
Už vidím básně své největší cnosť,
že sáhne směle do mladého žití
a nakreslí to jaré žilobití!
Nad národem mým čirá tma se zlomí
a národ snahám svým pak porozumí!
Myšlénkou silnou naznačím mu cestu,
jíž kráčet bude ku zlatému městu!
Já těším se už věru na kritiku,
jak nadá mlhavých předc romantiků,
jak o nejasném smutku mluvit bude,
že málo příčin a předc boly všude.
Co chcem, my romantici dobře víme,
však zdaž to také směle říci smíme?
Což jest to div, když z citelnějších mnohý,
v mlhavé dálce vida květ svých přání,
si zažaluje trochu pro okřání
a „Dumky“ sype národ na nebohý?
Když zasteskne si nade časem skoupým,
nad vámi (obecenstvem předc jen trochu hloupým)?
Před netečností to mne chránit bude,
že básní nakreslim jen pravdu všude! –
Ach vidím, jak se rychle rozebéře,
jak nezavrou se u kněhkupců dvéře –“
A mladíkovi jiskřejí se oči
a rovnou nohou s lože svého skočí.
„Teď ale půjdu rychle ku kněhkupci,
už dlouho dost tam básně moje leží
a nechce-li ta kvítka Muzy svěží –
nuž dokážu mu pozděj tomu hlupci!“
Teď můžete ho vidět básníka,
jenž tvořit chce ta díla veliká!
On není ani jako Heine bledý
a také ne jak Puškin tmavě snědý,
krk (už jej přikryl slušnou kravatkou)
nenosí holý ani s oprátkou,
ba tenounkou též přikryt košilí –
ty nejsi básník, hochu přemilý!
Hle, hle! jak básník také modě hoví –
vždyť smělý chlapík má i fráček nový!
A kolem vše v pedantském pořádku,
i kníhy srovnal v pěknou příhrádku,
a nemá ingoust v dýmce rozbité,
má kalamáře z bronzu ulité!
I hleďte! co to u nás za novoty,
náš básník má i čtvery dobré boty,
kdež první měla by na kamnech stát
a v poslední pod stolem prádlo spát!
Jak? Jmeno jeho? – Matka volá „Jana“
a jeho druzi zase „Voláčka“ –
Čím je? – je synem domácího pána,
můž’ být, že také něco studuje,
však myslí sousedovic čtveračka,
že na studenta příliš mudruje.
Teď sáhnul po papíru v stolku prudce
a pevně drží jej v třesoucí ruce.
Nu, Puškine náš, snad je dovoleno,
rád bych se díval trochu přes rameno!
Hle, hle, toť věru jsou už zase básně –
a jak to psáno čitelně a krásně!
Tak nikdy, viďte naši pěvci chvalní,
že nepsal pěvec v skutku genialní? –
„Už vše jsem dávno směle odhodil,
co jiné se životem úzce pojí –
kdo pouta klamná odvrhnout se bojí,
už na počátku špatně pochodil!
Já nepočítám kolik k cíli mil
a v mysli mé je písmo přezřetelné:
Jen k předu! Buď jsi také marně žil,
buď bude jmeno tvoje nesmrtelné!“
Ty chceš jen nesmrtelnosť, skromný synu?
Ach ano, osud má tak mnohou lesť!
Já nechci říci, že máš velkou vinu –
ta malá vina mívá velký trest!
Však básník už je venku! – Přímá hlava
tak přívětivě na svět se zadívá
jak slyšela by zpívat chvalozpěvy,
že dosažena vykýžena sláva.
A v pozdravení když kdo chladně kývá,
náš básník předc se proto nezlobí,
vždyť pozdravující ten ani neví,
co v krátké době velkého se zjeví
a máme se vším čekat do doby!
On ví, že jest mu ještě dlouho toužit,
ač slávou svou chce slávě jiných sloužit.
Teď trhem ke kněhkupci zaměří –
ať klepá srdce! – rychle do dveří! –
„Ach, básník náš! Nu pěkně pána vítám!
Já právě nyní básničky dočítám,
a musím říci – posoudit to umím,
když třeba ledačemu nerozumím –
že vaše básně ještě dosti pěkné, –
to je už mnoho, když to kupec řekne!
Vy máte myšlénky, to je teď řídké,
a vaše pointy jak meč jsou břitké,
i povídat to dovedete krásně –
však prosím vás, kdo čte teď ještě básně!
Chci udělat, co mohu – na mou víru!
to, že se těším z národního zdaru –
dám vám pak sto as čistých exemplarů
a vy si přispějete ku papíru!“ –
Je učedník ten, jenž s vítězným křikem
teď náhle vozík v prostřed cesty skácel,
že soudek se až k nohoum tvým potácel
a hošík jásal nad svým velkým činem,
jenž proveden jen můž’ být učedníkem –
je učedník ten snad tvým Oněginem?
Aj snad ten snílek ani slova neví,
co se teď kolem něho v světě jeví.
Už zase u rohu tam sklíčen stojí,
tak sklíčen, že i myslet už se bojí,
a tvář nám svědčí trochu více bledá,
že posud Oněgina svého hledá.
„Ha, že jsem dřív si na něj nezpomněl!
Můj Pokorný mně vždycky rozuměl
a znám jej jedinou co osobu,
jenž stvořena jak naši pro dobu!
Mlád žil už rychlej’, nežli žijou jiní,
jimž stáří jen, že žili, v tváře píše,
a vypil blaho s klamem z plné číše,
než pít uměli druzi jeho líní.
On, jenžto znaje žití sladké kvítí
a poznav nenávisť a poznav lásku
se v proudu žití v skálu ustálil,
by nikdy z pravdy cest se nevzdálil;
on, jenžto nehledí upevnit žití,
jenž vyhýbá se bránícímu svazku
a z přesvědčení o ty cesty nedbá,
na nichž by našel odvislosti chleba:
on jenom tajným zvěstům rozumí,
již co hlas času kolem zašumí!
Můj Pokorný, jenž dlouho světem štvaný
olympskou slávu chce si vydobyt
a posud lká co pěvec neuznaný,
lká pro to jen, že nemůž’ působit;
on jemuž nejvyšší už štěstí jesti
se obětovat obecnému štěstí,
jsa vědomím tím odměněn a blah,
že bratrův slávou vlastní vydobude,
že bratrův věncem věnčena mu hlava:
on jen můž’ obrazem být našich snah,
vždyť jemu jasna naše cesta všude
a není snem mu pouhým naše sláva,
an ví, že ducha svého mohutností
sen může přivést krásné k skutečnosti.
S ním duch můj k svaté pravdě zaletí,
an v snahy své mne druha zasvětí!
Můj Pokorný, můj přítel genialní,
mně zvlášť už pro to byl vždy přemilý,
že na bratrství jsme si nepili,
jak obyčej to u nás trivialní!
Mám Oněgina, ohlédnu se po něm –
už dávno neslyšel jsem slova o něm!“
Nu také trochu frasí házet umím,
však musím říci: Janu nerozumím!
A po třech schodech kroky svoje měře
už vzhůru ku příteli svému letí,
že utíkají ustrašené děti –
už stanul, bezduch zaklepal na dvéře!
„Jen dále!“ zazní trochu líně z vnitra.
„Aj – Voláček! – Nu dobrého vám jitra!“ –
a jako v pozdravení strašně zívá
a líně ku sedadlu hlavou kývá. –
„„Vy nejste, myslím, v dobrém humoru.““ –
„Jsem mrzut, mám zde bratra z venkova,
ten nezveda mne ještě pochová!
Já už mám dost takého rumoru!
Přichází v noci o půl jedenácté,
pak čte a svítí ještě do dvanácté,
o osmé zdá se mu pak první sen
a vstává, když už v půli stojí den!“ –
„„A vy byste moh’ pro to mrzut být,
jenž posud ani neznal jinak žít?““
„Jen žádný omyl! Co jsem ouředníkem,
už mrštil v kout jsem mnohým starým zvykem.“ –
„„Vy ouředníkem?““ – „Nu a je to brzy?
Už nejsem, bohu chvála! Atta Trollem,
jenž bez cizí chce vlny běhat polem!
Měl jsem snad déle drahý čas svůj mařit?
Stav se mně líbí a jen to mne mrzí,
že musím ve kravatce se teď pařit.“ –
„„Vy žertujete! – Čtete noviny,
kdež předce úřední teď hodiny!““ –
„Jsou ferie.“ – „„A čím se zabýváte,
zdaž literarně činným nebýváte?““
„Já literarně? – To je o co stát!
Chci předce jednou klidně počnout spát!“
„„Vy chcete přestat, kde vše k předu spěje,
vše rozkvétá, že se až srdce směje?““ –
„Ach prosím – moje literatura
je „Bohemia“, ta mne drží v novém,
že vím, co asi dělá nestvůra,
již v zvyku starém kulturou svou zovem.
Vy máte pravdu, národ k předu spěje,
vždyť máme mládež, až se srdce směje!
Když první předce někdy tázán bývá,
zdaž Slovanem, tu líně hlavou kývá
a druhý praví, že si nevzal času,
by zrno vybral teprv z toho klasu,
kdež brvu s brvou moudře třetí pojí,
že člověk vždy mu nad Slovanem stojí!
A čtvrtý? – Mnoho jí a mnoho pije
a křičí „Slovanstvo nechť věčně žije!“ –
co neslovanského, to věrně psuje.
Konečně pátý rusko-srbsky dýše
a děvčeti když v pamětník se vpíše,
jen glagolitikou se podpisuje! –
Vy dovolíte, že si župan svléknu,
chci kousek s vámi, jen se přiobléknu!“
„„Jste ženat?““ – „Nejsem, ale v brzku budu,
jen až teď trochu těch svých dluhů zbudu.“ –
„„Nu přeju štěstí tedy k tomu svazku,
vždyť odměníte Marijinou lásku!““
„Já Marijinou? To mne nenapadá!
Chce mně svou dceru dát teď náš pan rada.“ –
„„A Marije?““ – „Upřímně, milý hochu,
já předce nerad slýchám často o ní,
sestárla se mnou předce jenom trochu
a vdát se – to je teď už těžko pro ní.
Snad bych byl blázen s to, ba na mou věru!
jen kdybych neměl pana rady dceru!“ –
A už se na ulici spolu baví,
tak tiše, elegantně, beze křiku,
že věru žádný plic svých neunaví.
Teď stanou před hostincem – béře kliku –
„Nu, Voláčku, což chtěl jste předce vlastně?“
a počne usmívat se nobl-slastně –
„Zdaž si sem trochu se mnou nezajdete?
To je už teď můj každodenní zvyk,
sem zajít na víno a na jazyk.
Má dobrý! – Ne? Nu tedy s bohem jděte“ –
a v pozdravení líně hlavou kývá
a ještě jednou strašně „s bohem!“ zívá. –
Jak skřivánkové povždy nejraději
své písně proti proudu větrů pějí,
tak také pěvec čistě časový
své nejkrásnější písně vypoví,
své nejžhoucnější city do nich vlívá,
když proti proudu časovému zpívá.
A jak ten skřivánek tam v modré výši
vždy dál a dál svůj zpěvný kruh zatáčí,
tak také Jan své lehké kroky spíší
a zpívaje si vesel polem kráčí.
„Dnes ještě dojdu žádaného cíle
a nastanou pak přeblažené chvíle;
snad za den v středu venkovského lidu
už zapomenu vzdělanou tu bídu!
Ba zde ty neouhledné vesnice
snad vychovaly sobě tisíce
už takých podařilých, dobrých synů,
že mohou sloužit k mému Oněginu!
Aj, proč bych nevzal k svému Oněginu
za látku hrdinu si z vesnic klínu
a z lidu, jenž se všemu teprv učí,
v němž ještě prvotní jsou všechny cnosti
a – díky cizích kultur vzdálenosti,
z původní půdy každý květ vypučí?
Původním ovocem nás lid náš blaží
a pro to ovoce tak pěkně zraje,
že lid náš, málo cizého jen znaje,
si vlastního pak plnou mírou váží.
Náš lid se k uvědomí přivést dá
rychlejším krokem, než se mnohým zdá,
tím spíš, že značná čásť už uvědomělá,
ba větší část, než myslí moudrosť domnělá.
Kéž dán mně sluch, bych slyšel růsti mech,
a zrak, bych dálné hvězdy doved sčísti –
bych mohl v srdci lidu jasně čísti
a poznal nejtajnější jeho vzdech!“ –
Však noha Janova už zlínila
a že zde houšť mez polní stínila,
ulehnul k odpočinku na zemi
a nechal chlad si vanout větvemi.
Tak hluboko se v modro zahleděl,
že brzo ani, kde je, nevěděl,
že viděl, jak se nebes klenba točí
a k spánku zavřel trochu mdlé už oči.
Teď kdybych patřil k chase básníků,
toť musel bych – tak mají ve zvyku –
nechaje Jana na mezi tam spát
mu také nechat slušně něco zdát
a podat divných snů těch divný popis;
však že zde píšu jakýs životopis,
jsem – myslím alespoň – též povinen
povídat krátce krátký jeho sen.
Nuž, zdálo se mu, že je velkým ptákem,
že vznáší v dálce se už nad oblakem
a nemá daleko už do nebe,
v tom náhodou se koukne pod sebe
a vidí jako v rámci Čechy celé
a nad nimi jak pršky slunce žhoucí
že rozpřádají se teď sítě stkvělé.
Hned spouští se, však nový div divoucí!
Zří, města všechna že i vesnice
v obrovské jedno město se tu spjaly,
a lesy, háje, lučiny a pole,
že kolem města v krásném polokole!
Teď ale sotva zraku uvěří,
vždyť v městě ani jedné ulice –
a místo ulic moře se tu valí!
On hledí v před a hledí nazpátek
a myslí, že je v srdci Benátek.
Po vodě letí gondolieři
a k výši zazní jasný jejich zpěv,
tak dojemný, že budí v srdci tísně!
I rozjaří se jeho bujná krev –
tak čeština jen zvoní, zvučí, cinká!
A nezdrží jej více lesklá výš
on zpouští peruť k městu níž a níž
a slyší, gondolierův ty písně
že stancí z Lešetického jsou „Hynka!“
Jan náhle strachem s meze dolů skočí,
je hrůzou bled a k smrti poděsen,
a rychle mne si rozespalé oči –
„Buď bohu chvála, že to byl jen sen!“
Však ku konci se chýlí teď už den.
Jan čerstvým krokem si zas připílí,
by dorazil dost časně ku cíli,
a od příbuzných všecek unavený
přijímal políbení v pozdravení. –
Snad nejlíp uctíš hosta v hospodě,
tak je to aspoň v Praze ve módě.
Jan se strýcem též v hospodě už sedí
a právě sermon dlouhý zavírá
a pot si s čela pracně utírá –
s otázkou v očích na strýce teď hledí.
„Já myslím, strejčku, pro radosť,
že nakázal jste toho teď už dost!
Ty naše řeči – prosím – jděte, jděte,
co myslíte, to u nás nenajdete!
Ostatně nejsme na venkově hloupí
a když z nás někdo časopis předc koupí,
toť pro to jen, jak stojí obilí,
zač bychom v Praze ho as odbyli.
To ostatní – my máme tak už v zvyku
si na neděli nechat politiku
a co se přečíst dá as za půl dne,
to přečtem v neděli si odpůldne.
Část pěkná pro zimu nám ještě zbude –
tak chováme se po venkově všude!
A kníhy kupovat? – Jen dvě jsem koupil
a kdosi povídal, že jsem prohloupil
peníze daje Spravedlivou za kroniku
a za kníhu, jak našli Ameriku.
A pravím, co se týká obecného blaha –
aj tomu rozumíme! – vždyť to naše snaha!
Což, kmotři, zdaž jsme dobře uďáli,
že obecní jsme pole prodali?!“ –