NA VLNÁCH.

NA VLNÁCH.
Po dlouhé zimě v slunný den my poprvé šli spolu ven sami, tak samotni, sami. Obzorem jasným v šíř i dál paprsek zlatý hravě plál, hřející v prsou šel s námi. Za města ryk a ruch a šum nás vedla svěžesť jarních dum za ruku jako dvě děti; my cítili i na svých rtech těch jarních nebes čistý dech – Bože, proč ptát se: zda směti?! Kams k řece až jsme přišli tak. Ať člun to dobrý nebo vrakvrak, my jsme tam vstoupili spolu a sotva zřeli, jak se hnal,hnal vod jarních příval na příval kolem nás divoce dolů. 89 A pluli jsme. Ty’s ubledlá tvář k nebi s bázní pozvedla, jak se proud k loďky hnal lemu; však plna víry, přemilá, zas ke mně jsi se tulila bez hnutí, oddaná všemu. Tak stále blíž a stále blíž, jak v prsa má bys vnikla již, do mého zrak se tvůj vpíjel. S mým srdcem tvé šlo v stejný dech a síly klid ti v čelo leh’ – tak člun náš vlny, proud míjel....míjel... Až, jak té řeky divý proud, v život své vlny bude dmout kolem nás vážnější doba: tak důvěrná se tul mi blíž – což, duše má, to necítíš, že vír tak mine nás oba?! 90