NA VLNÁCH.
Po dlouhé zimě v slunný den
my poprvé šli spolu ven
sami, tak samotni, sami.
Obzorem jasným v šíř i dál
paprsek zlatý hravě plál,
hřející v prsou šel s námi.
Za města ryk a ruch a šum
nás vedla svěžesť jarních dum
za ruku jako dvě děti;
my cítili i na svých rtech
těch jarních nebes čistý dech –
Bože, proč ptát se: zda směti?!
Kams k řece až jsme přišli tak.
Ať člun to dobrý nebo vrakvrak,
my jsme tam vstoupili spolu
a sotva zřeli, jak se hnal,hnal
vod jarních příval na příval
kolem nás divoce dolů.
89
A pluli jsme. Ty’s ubledlá
tvář k nebi s bázní pozvedla,
jak se proud k loďky hnal lemu;
však plna víry, přemilá,
zas ke mně jsi se tulila
bez hnutí, oddaná všemu.
Tak stále blíž a stále blíž,
jak v prsa má bys vnikla již,
do mého zrak se tvůj vpíjel.
S mým srdcem tvé šlo v stejný dech
a síly klid ti v čelo leh’ –
tak člun náš vlny, proud míjel....míjel...
Až, jak té řeky divý proud,
v život své vlny bude dmout
kolem nás vážnější doba:
tak důvěrná se tul mi blíž –
což, duše má, to necítíš,
že vír tak mine nás oba?!
90