Tváří v tvář Novému světu.
Vodní pláň se v dálku tměla,
mohutná loď po ní jela
v Nový svět.
Kam zrak pohléd’, vlny, vlny...
Obzor mhy a mraků plný,
z komína jen jisker příval
občas vzlet’
a jak rudé slzy splýval
výše do tmy a pak zpět.
Doutníky jak hvězdy v mraku
míhaly se, při koňaku
leckdo bděl,
na palubě v plaid svůj halen
k břehu zíral, který vzdálen
v mlze čarou určitější
tměl se, tměl.
Pod palubou v tmavé skrejši
bědný vyhostěnec dlel.
V pestré tísni v kotci tmavém
mezi sobě rovných davem,
207
v směsici
těch, co vlast svou opouštěli
a za mořem najít chtěli
lepší život, lidstva eden
zářící;
v tlumu žoků, pytlů, beden
seděl smutný, mlčící.
Vedle něho spala žena
chorobná a vysílená.
Každý dech,
jenž se pracně z ňader linul,
aby v jeho ňadrech zhynul,
schýlené mu tváře pálil
plam a žeh,
ruce led, on v šat svůj halil,
hřál je svojich na ústech.
Zdali dočká ještě rána?
Do kajuty kapitána
– bohu dík! –
přenesli ji ze soucitu
při pochodní rudém svitu.
On tu v dálku hledí, čeká...
každý mžik
věčnost je mu – bdící leká
na můstku jej námořník.
Kroky slyší, hlasy slyší
z kajuty v té noční tiši,
schýlí skráň...
Ano, tam se člověk rodí,
on tu, otec, v zmatku chodí,
208
mezi nebem, mezi mořem
čeká naň,
radost jde tu spolu s hořem,
smrt a život v dlani dlaň.
Od Europy prchnul prahu.
V lepší život celou snahu,
cit a vzruch
v Nový svět chtěl zmladlý nésti,
věřit v život, v práci, v štěstí;
myslil, tam co nedopřáno
snů a tuch,
zde skráň zvedne v zlaté ráno,
v budoucnosti vírný kruh!
Vinou svedl ženu cizí,
prchnul s ní, teď žalně sklízí
hříchu plod...
V jaký úděl, v jaké věno
zrodí se to dítě, ženo!
jehož zrak se teď otvírá
v středu vod?
Můž’ vzplát z viny pevná víra
ve budoucí, silný rod?
Můž to dítě hříchu, viny
zrozené zde mezi stíny
lepší být?
Nemá v duši setbu otce,
po mnohém jež vzklíčí roce,
zda v něm otráven též není
duch i cit?
209
V Nový svět vin starých vření
má se zkázným jedem vlít?
Staré Europy vše vášně,
mladost zdrána prostopášně,
klam a lest,
sobectví a mrzká zrada,
podlost, která hrbí záda
stavíc žebráckou svou misku
u všech cest,
má zas ožit démon zisku
pod praporem volných hvězd?
Nedomyslil... U kajuty
skříply dvéře, světla žlutý
pruh sem vlet’.
Napjal sluch... a silou dravce
srdce smáčknul, slyšel plavce;
pravil drsným hlasem, všedním,
jenž ztich’ hned:
„Dítě mrtvé!“ – V tom tu před ním
z mlh se vyhoup’ Nový svět!
210