Máj smál se na nás vděky všemi,
my slavili své z mrtvých vstání,
tu v květech mezi haluzemi
Tvůj ozval se hlas jásající!
V něm krásy vznět i síly vzplání,
jež rovna nezkrocené lvici,
v něm povel v před! vzmach ku svobodě,
v něm s hromy slavíčí tluk v shodě,
v něm smála se hor našich víla.
Ti stáli kolem v udivení,
ti naslouchali v blahém snění,
ti sáhli v zášti po kameni –
však Ty jsi prapor nezměnila!
A minul máj a sladké jitro,
postoupil náš den na své dráze,
rád každý sáhl v svoje nitro
a vlasti, co tam rostlo, podal,
ať v květném šperku, v slzné vláze,
Tvůj hlas jak oř, jejž jezdec bodal,
se vzpjal a bouřil, hřímal, jásal,
do vedra chlad a něhu střásal,
v něm duše dědů hlaholila!
A mnohý klesnul v boji hrůzy,
květ jiných zvadnul na haluzi,
illuse hasla po illusi –
však Ty jsi prapor nezměnila!
I Tebe neušetřil osud;
kde o chléb volala jsi duši,
dal, jak to velkých věnem posud,
jen s šklebem lhostejnosti kámen;
jak všichni šla jsi vedrem, v hluši,
však nevysch’ Tvojí písně pramen.
I mnohá zabolela rána,
leč každou nová peruť dána
Tvé duši, a s ní nová síla,
ta neúmorná, svatá, vřelá,
jež stírá pot a krev nám s čela,
jež z otroků jen lidi dělá,
a tou jsi prapor nezměnila.
Všech českých srdcí žhoucí růže,
granáty všecky českých citů,
i něha dívky, pevnost muže,
vzlet orlí, píseň skřivánkova,
ba celá vlast v své krásy třpytu
i v lepší příští naděj nová,
vše vzdálené, ty krásné cíle,
vše pro vždy ve Tvém žije díle,
ó velký život, jejž jsi žila!
A budem-li se blížit zoři
po nekonečném českém hoři,
ten div jen ona síla stvoří,
kterou jsi prapor nezměnila!