Duch Siva zavál!... Výkřik blaženosti,
jenž k úsměvu nám pootevřel ústa,
zkameněl na rtech!... Zármutek se hostí
v hodovní Čechů síň... je pusta, pusta! –
Stojíme nad hrobem!... Však klamají se,
kdož mní, že s Jindřichem v hrob též se klade
to svaté nadšení, jenž v jeho oku stkví se
a v srdce všech se mimovolně krade.
A byť i nebe, želíc svého hněvu,
ten drahý hrob nám věčným sněhem skrylo:
z těch srdcí, očí, tváří bez úsměvu
jen smrť nám setře, co se v duši vrylo!...
Ten, jehož tělo černá zem teď kreje,
byl apoštolem nové víry Čechů;
on, když náš tábor vedli na galeje,
propůjčil jemu hostinnou svou střechu.
On věštcem byl nové dějinstva doby!...
Nekázal sic... však odpovídal činem;
on smál se šípům jedovaté zloby,
zaklínaje, čím dosud mrzce hynem.
Na ňadrech svých, v nichž bylo lásky k lidu
tak velká míra, že jí plýtval kolem,
odkájel reky, zažehnával bídu...
až klesnul sám... nás zůstaviv zde s bolem.
Ó věčný bože, je-li díl jen v tobě
té všemoci, jíž celý vesmír tuší,
proč neustáváš v nevystihlé zlobě,
proč Jindřichovu nám odnímáš duši?...
A je-li v tobě zla i dobra pramen,
proč proti nám vždy kletba tvoje hřímá?
či chceš snad vznítit ještě víc ten plamen,
jenž v prachu zašlé velikosti dřímá?...
Zas s ňadry, v nichž se orkán bolů zmítá,
slzíme hořce s obnaženou hlavou;
zas, sotva že nad obzorem se svítá,
stojíme v mlčení nad Přibyslavou.
Náš otec mrtev!... Sirotky jsme zase!...
K čerstvému hrobu tisícové pílí,
a za dnů jarních, v lásky sladkém čase
národa genius nad novým hrobem skvílí.
Však duch Tvůj s námi věčně bude žíti!
Ve jmenu Tvém se Prokopové vzchopí
a nad hrobem Tvým panichidu vznítí,
že v plamenech se české nebe stopí.