Jsou, ještě jsou! Ne stínové jen velcí,
ne z mohyl reků vzkříšenci jen plaší!
Jsou mladý div, ti junáci a smělci,
duch vtělený jsou z lepší krve naší,
jež jim svou boží pravdou v tepnách bije,
když v boji osudném se za nás lije.
Co nejvýše kdy blýsklo z českých duší
a z činů předků v bouřích slávy staré,
to rázy mlunnými jim v srdcích buší
a životem z nich jiskří v síle jaré,
ba nový věk nám z jejich lásky roste,
z jich pevné vůle, posvátné a prosté.
A jsou jich legie! Jsou nesečtěni
jak vlny v moři, hromům vstříc když plesá.
Hle, v plochém, vetchém našem pokolení,
jež tužbou vzlétá, před činem zas klesá:
čím chrabrý voj ten vzplál, jenž v ohni prudkém
kul českou myšlenku, až byla skutkem?
Kde byli jste, vy hrdinové tiší,
že o vás dříve nebylo ni slechu?
Vy, o nichž nyní zeměkoule slyší
a jejichž jméno značí slávu Čechů?
Vy, v množstvu skryti nehlučně a skromně,
jste žili v nás, jak žije duše v stromě.
A blaze nám, že takým zdravým dřenem
Bůh obdařil náš peň, v nějž hromy bily!
Přec míza skvostná prýští českým kmenem,
když jste se vy nám z něho narodili;
přec otců ctných snad potomci jsme dobří,
když bratry jste nám vy, vy v ctnostech obři.
Ó, zůstaň duch váš po staletí příští
tím dřenem, duší rodného nám kmene,
ať bují zdráv a bouř ho neroztříští,
ať v list i květ i plod a v sílu žene;
a pamět na vás v něm ať nevymizí,
však tvoří, povždy rodí Čechy ryzí.
Z nás každý jak vyznavač lásky a věry
své otčině hymny pěl.
My hájili jsme si ji řečmi a pery,
vy hradbou svých mladých těl.
I zahřímal osud kol hrozbami zhouby
a rdousil nám v hrdle zpěv;
vás pudil však ohnivý vzdor v duše hloubí
ven do bouří, do bitev.
Mřel nepočet Čechů tam pro sobství vrahů,
nám pláč tu zbyl, stesk a hněv;
vy příklad jste dali: mřít za vlastní snahu,
jen za českou věc dát krev.
V boj spravedlnosti, v boj šlechetný kráčet,
ó, snem jest to spanilým!
Proč musí voj taký zem krvavě smáčet
a vítězit násilím?
Znak čirého práva, lev sněhově bílý –
přec dravec je, přec to lev,
jen krvavým polem k vítězství pílí –
buď žehnána zaň vaše krev!
Šli čelit smrti, mladých životů
ni mžikem neleželi,
ni slzí, které třpytem klenotů
se v očích lásky chvěly.
Šli na smrt jako v lokty milenek,
tak oddaně a švárně,
a s nimi od děvušek, od ženek
v dál táhly vzdechy – – Marně!
Šli hrůzám, vřavě pekla v ústrety
jak v radovánky, k tanci,
a zpívali si k hrozbám odvety,
ti zrádcovaní psanci...
A soudci mstní když tak je ztýrali,
jak ďáblové jen mučí,
v zem cizí, bojem zdranou padali
jak matce do náručí.
Když pro každého z padlých jeho máť
se zalyká v slz moři,
jak teskní pro ně, pro svou drahou mláď,
všech matka v teskném hoři!
Tak velkou bolest, srdci nejbližší,
žal pro nejlepší syny,
jen stejně velká těcha utiší:
dík věčný pro hrdiny.
Ctná pamět heroům těm spanilým,
již v oběť sebe dali!
A láska buď jich druhům zmužilým,
již zdrávi zavítali,
by dílo dokonali.