LEGIÍM NAŠICH HRDINŮ.

Eliška Pechová-Krásnohorská

LEGIÍM NAŠICH HRDINŮ.
I. I.
Jsou, ještě jsou! Ne stínové jen velcí, ne z mohyl reků vzkříšenci jen plaší! Jsou mladý div, ti junáci a smělci, duch vtělený jsou z lepší krve naší, jež jim svou boží pravdou v tepnách bije, když v boji osudném se za nás lije. 88 Co nejvýše kdy blýsklo z českých duší a z činů předků v bouřích slávy staré, to rázy mlunnými jim v srdcích buší a životem z nich jiskří v síle jaré, ba nový věk nám z jejich lásky roste, z jich pevné vůle, posvátné a prosté. A jsou jich legie! Jsou nesečtěni jak vlny v moři, hromům vstříc když plesá. Hle, v plochém, vetchém našem pokolení, jež tužbou vzlétá, před činem zas klesá: čím chrabrý voj ten vzplál, jenž v ohni prudkém kul českou myšlenku, až byla skutkem? Kde byli jste, vy hrdinové tiší, že o vás dříve nebylo ni slechu? Vy, o nichž nyní zeměkoule slyší a jejichž jméno značí slávu Čechů? Vy, v množstvu skryti nehlučně a skromně, jste žili v nás, jak žije duše v stromě. A blaze nám, že takým zdravým dřenem Bůh obdařil náš peň, v nějž hromy bily! Přec míza skvostná prýští českým kmenem, když jste se vy nám z něho narodili; přec otců ctných snad potomci jsme dobří, když bratry jste nám vy, vy v ctnostech obři. Ó, zůstaň duch váš po staletí příští tím dřenem, duší rodného nám kmene, ať bují zdráv a bouř ho neroztříští, ať v list i květ i plod a v sílu žene; a pamět na vás v něm ať nevymizí, však tvoří, povždy rodí Čechy ryzí. 89 II. II.
Z nás každý jak vyznavač lásky a věry své otčině hymny pěl. My hájili jsme si ji řečmi a pery, vy hradbou svých mladých těl. I zahřímal osud kol hrozbami zhouby a rdousil nám v hrdle zpěv; vás pudil však ohnivý vzdor v duše hloubí ven do bouří, do bitev. Mřel nepočet Čechů tam pro sobství vrahů, nám pláč tu zbyl, stesk a hněv; vy příklad jste dali: mřít za vlastní snahu, jen za českou věc dát krev. V boj spravedlnosti, v boj šlechetný kráčet, ó, snem jest to spanilým! Proč musí voj taký zem krvavě smáčet a vítězit násilím? Znak čirého práva, lev sněhově bílý – přec dravec je, přec to lev, jen krvavým polem k vítězství pílí – buď žehnána zaň vaše krev! III. III.
Šli čelit smrti, mladých životů ni mžikem neleželi, ni slzí, které třpytem klenotů se v očích lásky chvěly. Šli na smrt jako v lokty milenek, tak oddaně a švárně, a s nimi od děvušek, od ženek v dál táhly vzdechy – – Marně! 90 Šli hrůzám, vřavě pekla v ústrety jak v radovánky, k tanci, a zpívali si k hrozbám odvety, ti zrádcovaní psanci... A soudci mstní když tak je ztýrali, jak ďáblové jen mučí, v zem cizí, bojem zdranou padali jak matce do náručí. Když pro každého z padlých jeho máť se zalyká v slz moři, jak teskní pro ně, pro svou drahou mláď, všech matka v teskném hoři! Tak velkou bolest, srdci nejbližší, žal pro nejlepší syny, jen stejně velká těcha utiší: dík věčný pro hrdiny. Ctná pamět heroům těm spanilým, již v oběť sebe dali! A láska buď jich druhům zmužilým, již zdrávi zavítali, by dílo dokonali.

Básně v knize Ozvěny doby: