O BELFORTSKÉM LVU.

O BELFORTSKÉM LVU.
Proslulí chvalitebně dobrým řádem Němci když v bázni Boží vtrhli vpádem v Belgickou zem, Belfortský lev tam slavný světu dal pro čítanky příklad mravný. Jemu si v tlamě pěkně na jazyku manželstvo vrabčí při veselém křiku hnízdečko pro domácnost urobilo, vylíhlo se tam vrabčátek až milo. Bylo tam štěbotu a cvrlikání! Vrabčíci vedli si tam jako páni, smělosti té však žádný neodpykal; lev, jak by nažrán dost, jich nespolykal. 38 Noviny psaly dojemně a krásně lokálky o tom, vzletné jako básně. Ejhle, jak obr se lví šlechetností nárůdek drobný svojí hubou hostí! Tklivý to symbol! – Znám však v dračí tlamě hnízdo kdes též – jen kde? Snad v Yokuhamě? Neb kdesi blíž? – Však tamo lev to není, hroznější netvor zuby své tam cení. Hřbet se mu křídlatý pne nad pohoří, drápy rvou zemi, ocas pleská v moři, tlama je propast, rozzívnutá skála, ze dna jí rudožhavý jícen sálá. Není to šelma z kamene či z kovu, drak je to živý pekelného chovu, na kořist velkou ostražitě číhá, nepohne chrupem, okem nezamíhá. Tam také mají ptáčkové svá hnízda! Jak to v té tlamě trylkuje a hvízdá! Nárůdek drobný, v dračím chřtáně skorem, zpívá si, jásá hlaholícím sborem! Netvor jen čeká. Ještě jinam větří, velký chce lup, těch malých ještě šetří... E, kdož by vzdal se myšlenky tak trapné, čelist ta dračí na hnízdo-li sklapne? Či, jak se zdá, je netvor zkamenělý úžasem, jak ten drobný rod je smělý? – Ach, jak si přeji, zajisté ne sama: dokořán ať mu zůstane ta, tlama! – – – – – – – – – – – – – Nedávno vyzněl tento povzdech k nebi. Ejhle! však již ho není zapotřebí! Klaplo to, skříply netvorovy zuby, dříve však ptáčci vylétli mu z huby. 39 S jásotem vzlétá v blankyt ptačí havěť, na vršcích stromů chce si hnízda stavět, na výši hor i chlumům nad úpatím... Netvoru sklaplo, na prázdno jen zatím! Však jen ať drobný nárůdek zas hloupě nevrátí sám se v zející to doupě, po starém zvyku lehké mysli ptačí ať se zas neuhnízdí v tlamě dračí!