ZA VÁLEČNÉ VESNY.

ZA VÁLEČNÉ VESNY.
Vy domácí kraje! Sníh poslední taje, zas na vlahých prškách již duha vám hraje, zas nad mezí horskou tam nad černolesou se vlaštovky nesou. V půl puklém zas kalíšku poupě se tulí, jak ústečka dítě když k polibku špulí, a po nebes tváři zas paprsky letí jak úsměvy dětí. To nebe sem shlíží tak sladko a milo, jak jedinou duší by se zemí bylo, jak za matkou hravě i toužně se točí modř dětinných očí. Přec jest mi, když soumrak se rosnatý setmí, že slzívá matka tu nad svými dětmi, že vánek i zdroj šumí měkkými echy jak matčiny vzdechy. Ó, znám je, to mateřské srdce své země, vždyť zraněno buší a volá i ve mně, vždyť v mukách již tisícerých svého bolu jsme plakaly spolu. Tak hrozno je, s matkou co vím a co cítím, že v poradách národů omdlévají tím jich srdnatí mluvčí, i rek že tím šílí, a matky – ty kvílí... Ó, nad všechen zoufalý ve světě zmatek ať svědčí ty vyplakané oči matek i každá jim do skráně vyrytá vráska, že vládnout má láska! 24 Již natisíc velduchův úrady bralo, jak řídit svět nejlíp, a věštců se ptalo i mudrců ze škol, z trůnů i z chatek – a nikdy jen matek! A mateřská láska, jež bdí dnem i nocí, přec nejzázračnější je na světě mocí, a jestliže z ran svých kdy lidstvo se zléčí, tož lásky jen péčí. Ni síla, ni důvtip, ni o slávu sázka, nic nespasí světa než pravdivá láska, až nebude zdát se jen blouznivců videm, leč zavládne lidem. Ó, mateřská země! Až z poroby, z boje tvůj národ, tvůj syn přilne v objetí tvoje, zdráv, svoboden, svůj zas ti na srdce klesna: ó, bude to vesna! Až po vichrů dějinných divoké jízdě v tom domově sladkém, jak ptáčata v hnízdě tvé rozlétlé děti zas v náruči tvojí se v rodinu spojí: Ty, byť bylas malá jak hnízdečko ptačí, jen budeš-li dětem svým nad eden sladší a láska jich bude tvou zachranitelkou: ó, jak budeš velkou!