ZA VÁLEČNÉ VESNY.
Vy domácí kraje! Sníh poslední taje,
zas na vlahých prškách již duha vám hraje,
zas nad mezí horskou tam nad černolesou
se vlaštovky nesou.
V půl puklém zas kalíšku poupě se tulí,
jak ústečka dítě když k polibku špulí,
a po nebes tváři zas paprsky letí
jak úsměvy dětí.
To nebe sem shlíží tak sladko a milo,
jak jedinou duší by se zemí bylo,
jak za matkou hravě i toužně se točí
modř dětinných očí.
Přec jest mi, když soumrak se rosnatý setmí,
že slzívá matka tu nad svými dětmi,
že vánek i zdroj šumí měkkými echy
jak matčiny vzdechy.
Ó, znám je, to mateřské srdce své země,
vždyť zraněno buší a volá i ve mně,
vždyť v mukách již tisícerých svého bolu
jsme plakaly spolu.
Tak hrozno je, s matkou co vím a co cítím,
že v poradách národů omdlévají tím
jich srdnatí mluvčí, i rek že tím šílí,
a matky – ty kvílí...
Ó, nad všechen zoufalý ve světě zmatek
ať svědčí ty vyplakané oči matek
i každá jim do skráně vyrytá vráska,
že vládnout má láska!
24
Již natisíc velduchův úrady bralo,
jak řídit svět nejlíp, a věštců se ptalo
i mudrců ze škol, z trůnů i z chatek –
a nikdy jen matek!
A mateřská láska, jež bdí dnem i nocí,
přec nejzázračnější je na světě mocí,
a jestliže z ran svých kdy lidstvo se zléčí,
tož lásky jen péčí.
Ni síla, ni důvtip, ni o slávu sázka,
nic nespasí světa než pravdivá láska,
až nebude zdát se jen blouznivců videm,
leč zavládne lidem.
Ó, mateřská země! Až z poroby, z boje
tvůj národ, tvůj syn přilne v objetí tvoje,
zdráv, svoboden, svůj zas ti na srdce klesna:
ó, bude to vesna!
Až po vichrů dějinných divoké jízdě
v tom domově sladkém, jak ptáčata v hnízdě
tvé rozlétlé děti zas v náruči tvojí
se v rodinu spojí:
Ty, byť bylas malá jak hnízdečko ptačí,
jen budeš-li dětem svým nad eden sladší
a láska jich bude tvou zachranitelkou:
ó, jak budeš velkou!