Ozvěny doby (1922)

Básně, Eliška Pechová-Krásnohorská

OZVĚNY DOBY.
OZVĚNA .
NA HRANICI DVOU STOLETÍ .
REKŮM NA JIHU .
SLOVAN ĎAUR .
VLAK .
NAD KOLÉBKOU .
VRÁNY .
ZA VÁLEČNÉ VESNY .
SPRAVEDLNOST .
JAK TO BÝVÁ .
VLASTNÍ SILOU .
NAŠÍ KŘÍŽOVOU CESTOU .
PROSINEC 1917.
RANNÍ OTČENÁŠ .
DAR VÁNOČNÍ .
NĚMECKOU PRAHU .
ZVUČ, MLUVO NAŠE!
O BELFORTSKÉM LVU .
NAD BITVAMI .
V ČEM NAŠE SÍLA .
SVÍ JSME .
SVOBODĚ ČESKÉ .
ŽIJ, SLOVANSTVO!
ZA SLAVNÝCH DNŮ .
PO SLAVNÝCH DNECH .
NA VÝSLUNÍ SVOBODY .
S JITŘENKOU V DUŠI .
DNES TOMU ROK .
KU PAMĚTNÍMU DNI.
DRAHÉ SVOBODĚ!
PŘED TVÁŘÍ SVOBODY .
PO DVOU LETECH .
DOŠLO NA NÁS .
NOVÉMU PŘÍŠTÍ .
MODLITBA Z LIDU .
MENŠINÁM .
STARÝ NÁČRT .
ODZVONILO .
BEZ ODVETY .
U CESTY .
DĚTEM ODCIZOVANÝM .
PŘED TVÁŘÍ JANA HUSA .
HLASY Z NAŠICH MENŠIN .
VÁNOCE DĚJIN .
ZA CHVIL VÁNOČNÍCH .
JEN AŤ!
NÁŠ PĚVEC A BARD .
STRÁŽNÝ OHEŇ .
HÁJIT SE!
LEGIÍM NAŠICH HRDINŮ.
I.
II.
III.
TĚM, KDO BOJOVALI ZA NÁS.
BENJAMÍNE NÁŠ...
POZDRAV SLOVENSKU .
NA MOTIV „HEJ, SLOVANÉ!“
JEŠTĚ V BOJ!
POZDRAV SOKOLSTVU .
JÁDRU NÁRODA .
MATKÁM NEZROZENÝCH .
ZA ÚSVITU NOVÉ DOBY .
VZPOMÍNKY NA KAROLINU SVĚTLOU.
Od jara do věčna .
U Jejího hrobu .
Vstříc tajům věčna .
Poslání .
VERŠE DŮVĚRNÉ .
I.
II.
DO BUDOUCNA .

OZVĚNY DOBY.
BÁSNĚ
ELIŠKY PECHOVÉ-KRÁSNOHORSKÉ
V PRAZE 1922.
Tiskem a nákladem Pražské akciové tiskárny.
[1] Spanilomyslné přítelkyni, paní ANEŽCE ČERMÁKOVÉ-SLUKOVÉ, věnuje k společným vzpomínkám na drahou Karolinu Světlou
autorka.
[3]

OZVĚNA.
I mrtvé skály ozvěnami znějí, když polnicemi svými zařve bouře; z nich ryčí ozvěny, když z bitev kouře den soudný hřímá pozemskými ději. Když skály, jakž by živé lidské nitro tím nehřmělo, čím kroky věků duní, když budoucnost jak v temném novoluní co hádanka se bouřně rodí v jitro? A jest-li každá duše ozvěn plna, jakž neznělo by srdce básníkovo? On hledá pravý soud a pravé slovo, ctným bojům žehnaje a vražským klna – On všecky rány, všecky strázně cítě, v slz lidských moři s vichrem lidských vzdechů, všem hledá spásné kouzlo pro útěchu, a přec jen s nimi pláče jako dítě. Ač pěvec ohlas zákonů a tajů, jež vládnou světem, chce svou písní hlásat, jen s lidem svým přec umí lkát a jásat a prožívat s ním osud rodných krajů. On s námi plesá, věří, doufá, baží, den vítězný když rozpial duhu štěstí! Ač mní, že vidí hloub a dál, že věstí – jest nadšen tím jen, co nás všecky blaží... 5 A proto píseň ozvěn ze strun roní, že pro svůj lid jen žije a jen dýše, že srdce jeho jako plná číše vždy v pozdrav o národa pohár zvoní. Však ozvěna jest povždy mdlejších tónů než hlahol mohutný, v němž původ její, a píseň nedostačí světoději, v nějž vyzněl chorál smrti milionů. Jen krátkým dozněním se ohlas vděčí svým původům – chvil vážných zpěvák mělký; a než se ozve pravý pěvec velký, kéž velkou dobu stihne příští větší!

NA HRANICI DVOU STOLETÍ.
Dvě křídla obrovská se snesla k zemi; jich úder chmuru prachu zvířil z půdy, jak vojska dvě by v srážku pádila; sjel s oblak pták – či duch – jenž perutěmi půl nebe zatměv, prostřel v nivě údy, jichž ohromnost ji v dálku pokryla. Vzduch šedne v závoj neproniknutelný; jen letec, jenž tu rozpiat odpočívá, svým leskem oslňuje lidský hled. On hoří ohněm, fénix nesmrtelný, a zrakem plamenným se po nás dívá v tu divnou chvíli, než se vrátí v let. Hruď jeho z hloubi žhavým chvatem dýchá. Toť oddech času na závratné pouti, neb obr pták jest neobsáhlý Věk – 6 věk této země, jejíž křehká lícha se jeho tknutím rozžíhá i hroutí a rudé jiskry srší v pěny řek. Věk člověčenstva, hemživého rodu, jenž za jeho se drahou lačně pídí, žít baží – z nepaměti v konce dob! Věk nezměrný, jejž dějiny si v chodu vždy mdlícím dělí na stoleté pídi, by neschvátil jich v let svůj beze stop. Zde úzká mez, kam na mžiknutí v klidu věk mezi dvěma stoletími tane. Hle, peruť jeho levá doniká v dál v šerý západ, nedozírná vidu; toť minulost; ta, k východu jež plane, jest budoucnost, bez konce veliká. A my tak malí, vratké chvíle děti, k své brázdě připoutáni nitkou žití, jej zříme, ohniváka, v blízku dnes; my víme, že když bouřným chvatem letí, v něm burácívá bitev hromobití a s pýrem, s prstí smetá lidskou směs. Však z dýmu země když se k hvězdám vznese a křídlem zlatým plyna po azuru když k písni volné naladí svůj hlas, zvuk sladce kouzelný pak rozlehne se, zvěst ideálu táhne duše vzhůru, jak v píseň proměněný nebejas. Zda zapěješ nám, velikáne němý? Proč záhadně nám v oči jiskříš zrakem, jak zvědavosti naší na výsměch? Zda rouháš se, že vesmír s touto zemí má pro nás cíl a střed jen v prášku takém, v kry zemské drobtu, v hrstce půdy Čech? 7 Ten milý kraj – jest tobě zrnkem písku, los jeho míň než pavučiny chvění? To plémě, jeho tužby, památky, vše zrakům tvým jest rovno mravenisku? Řeč naše dávná – mušky zabzučení? A naše boje – broučků šarvátky? Tak dumá pod obrovským křídlem věku Čech na své hroudě, vnořen v vzpomínání, a vážně zírá v minulosti lán; zří zašlé století již na útěku; s ním ještě k rozloučení, k účtování i k smíru pouhý okamžik mu dán. A v dávnost, kdy se narodilo, zírá. Ó, bylo jarem, s prvním dechem tklivým v té bezmoci, v tom slabém úsilí, jež ledům železným se jemně vzpírá, když pudem přehlubokým, mlčelivým, ví, věří, šeptá, že se nemýlí. Div neuvěřitelný útlé tuchy – to časné jaro v chudobě své celé, kdy holé větve ubohé se pnou tak toužně k výši větrnými vzruchy a z ledných pout se vyprošťují chvěle jen slzami, jež ani neoschnou... Ať prázdna visí vlašťovičí hnízda, jak sladké zažvatlání nemluvněte zní jarní štěbot vrabčí kolem nás, když z roztrhaných mráčků vítr hvízdá a z modrých ostrůvků v nich pro nás kvete zvěst rajská v slunných mžitkách, plná krás! To jaro snivé, neprocitlé ještě, kdy stařec teskně věsí hlavu šedou a mní, že nedočká se, nedočká... 8 když na okénko klepou kapky deště, jenž kypří zemi syrou, mrtvě hnědou a halí svět jak rouška heboučká. To jaro zvěstované, nezrozené, jež cítí jen pud dětský, věčně mladý, v slast rašícího žití rozehrán; on silou tužeb mocně v puky žene, on na lehounký vánek staví hrady a doufá, sladkým vznětem požehnán. Tak vzešlo první, skromné jaro české v těch duších tušivých a plných něhy, v snech ranních buditelů zázračných. Jich touhou vzniklo vání ponebeské, jich zanícením jihly ztuhlé sněhy a dýchlo teplo s výšin oblačných. I kráčelo to jaro po snech jejich, po veršů jejich stopách luzně hravých, za flétny zvuků rytmem tance k nám; jak víla po kvítí – šlo po nadějích, po vlnách citů vznešených a pravých, až vyloudilo záblesk chmurným tmám. I bylo cosi v zápalu jich čistém, jak dětsky prostá, velká ona víra, již Kristus měl, když křísil Lazara – a mrtvý Lazar ožil, vzbuzen Kristem! Vstal národ, uvěřil, že neumírá, vstal zmladlý do života, do jara! Žil, věřil věštcům svým, že bude žíti! Hned přiletěli skřivani a drozdi, a ze všech snítek pukla poupátka, včel po nivách se vyrojilo v kvítí a vlašťoviček v starých hnízdech po zdi, a svátek měla píseň, pohádka! 9 Div duhy vzpial se paprskovým lomem! Ó, nad úžasné divy, které stvořil duch lidstva za uprchlé století, dav parám sílu závodící s hromem, jejž lanem spoutal, v hloubku moře vnořil, kde na povel co posel proletí – Z těch triumfů, jež slavil důvtip vědy, zvuk, světlo chytiv za těkavá křídla jak vítěz nad živly a nad hmotou; z krás uměn, okouzlivších sluch i hledy, i z činů uvolnivších jasu zřídla těm, kdož se potýkali s temnotou – A z díla všeho soucitu i dobra, jež lidská srdce lidem vykonala, a z dějin obratů, jež za sto let moc králů neb moc davu, toho obra, svou burnou silou k rozhodnutí hnala, až podobu svou proměnil tím svět: Všech divů století ten div je vyšší, že národ ubitý tmu smrti zdolal, an povstal znovuzrozen, jaře mlád a s národy jak s bratry z mrtvé tiši v sbor jásavý své Alleluja zvolal, v bouř volné jarní písně barikád. A přineslo-li století to mroucí v dar národům, co dřív jen polobohů a králů bylo právem: sobě žít, a vtělilo-li v zákon, v život vroucí, co dřív jak věštba v mystickém jen slohu se v knihách svatých psáno smělo krýt – Všech lidí rovnost, nuž – oč ještě blažší jest heslo českých bojů vytrvalých! I do budoucna k dalným pochodům 10 štít svatý bude třímán rukou naší, štít práva plemen velikých i malých, štít s heslem: Rovnost světa národům! Olympský nektar svobody, ten žhavý, již v kalich bratrství si člověk nalil a pil – a byť se zmítal závratí, byť svatou číši zneuctily davy, byť nenasytných všední mok ji zkalil – svit rovnosti se v tmách již neztratí,neztratí. Nechť stotisíce proti ní tu hřeší, nechť myšlenka se s hmotou těžce sráží: již neklesne, již rozlétla se v svět a hvězdně jiskří v dálky, všude těší, zlo mírní, křivdu krotí, slzy váží, a velký slib dal lidstvu její ret. A miliony bouřlivě se hlásí o slibu toho věrné vyplnění; již v potu tváři rolník svoboden a před knížetem hrdým nezadá si; ni žena tvorem plazivým již není a svrhá los, jenž byl jí nehoden. Kol slavozáře vypůjčené blednou; i bez Faraonů z hrud žito zraje, a leckde obnošená vznešenost již poruby si látá togu bědnou i vyklepává mole z hranostaje; vzduch volný je, a vzduchu všade dost. Kde pouta řinčí, jsou to pouta zlobě, ne pouta svobodě, a přísně značí ne lidu otroctví, jen viny trest. Však není ještě v lidstvu po porobě! Též tvrdost mozolů jak pouto tlačí, jich otrok zatíná svou dělnou pěst. 11 Co zhnětených těch pěstí hřmotně buší až do krvava v budoucnosti bránu! Co robů rovnost na svět svolává! A s dlaní hedvábnou i s chytrou duší jich velmož, chráně měšec mimo ránu, svou pravici jim k smíru podává. Boj, smír – vše smyčkou v jeho vlek je víže. A Musa dějin trpkostí se šklebí, když falešní jim věstí proroci, čím že se zbaví kruté robství tíže a čeho k vítězství jim zapotřebí, by rovnost odolala přemoci. „Pryč s národními hesly, sny a boji!“ zní pokřik svodný; davy slepě věří v tu licoměrnou, vtipnou nástrahu. Zbraň obrannou, jíž národ náš se zbrojí, ten statný meč, jímž s odpůrci se měří, chtí zavrhnouti: vzdornou odvahu! A zmámeni tou lživou míru písní, již krahuj skřehotá v sluch holubici, se tulí v klamné jeho objetí. A k vlasti lhostejnost i k její tísni své matné dogma hlásá na hranici, kde zří nám v líce příští století. Snad otčinu zas dcer i synů množství chce opustit, byť duchem, jako skutkem kdys exulantů českých průvody? Ti zřekli se jí pro svou víru v božství; však oni? – Nehalme se hněvným smutkem! Sem, právo! pro davy i národy. Věk světlý přijdiž; neždejme ho v strachu! On rozsoudiž svým soudem nade všemi; on zodmykejž jen brány tlukoucím; 12 dejž za pravdu všem, kdo se přímí z prachuprachu, všem volajícím, kteří byli němi, všem slabým dneška – silným budoucím. Buď slyšán každý hlas, jímž uhnětený, byť volal o chléb ducha nebo těla, kol v světě spravedlnost vyzývá. Ať všecky lidstva zástupy i kmeny v zář stejnou směle vypnou svoje čela! Vždy z práva opět právo vyplývá. Vždy spravedlnost, jež se jedněm stane, jest pochodní, jež druhým svítit bude, plát na křivdy, jež nejsou vyplety, a její paprslek, těm k děsu vzplane v jich černé stíny a v jich skvrny rudé, i budou zhlazeny a proklety! Pak vzejde v pravdě mír, pak stiskne ruku brat silný slabšímu a nezdrtí jíji; pak dělný národ s dělným synem svým se shledá při společné hymny zvuku; pak sepne poctivost, jež nepomíjí, lid náš i cizí lidským bratrstvím... Tak rozblouzněn, pne Čech až přes obzory i k bratřím Slávům tázavé své zraky. Co bude z nás, co z vás tam za sto let? A fénix Věk přes naše české hory jak požár hvozdů letí, mizí v mraky kams v bílý východ nad slovanský svět. A my tak malí, na své úzké mezi, jež století dvě dělí, vážně ždáme dnů příštích sudby a jich úkolu. Hej, vpřed! Kdo nezápasí, nezvítězí! Sleť, Věku, za sto let – vždy přivítáme tě v neutuchlém českém plápolu. 13

REKŮM NA JIHU.
Té drahé krve, jejíž vroucí pramen se po Balkáně rozlil z vašich ran, jen jednu mocnou vlnu, jeden plamen do našich prsou, našich hlav i ramen! Jen vaší vzletné vůle jeden van! V hruď třaskají vám kule, rvou ji dýky, vás, junáci, však muka nebolí; vy za smrt spravedlivých díte: Díky! Jen vy jste božími teď bojovníky, již silou víry s křivdou zápolí. Ten pravý bůh, jenž sobě za rytíře vás vyvolil, bůh lidskosti jest on! Ó, jaká mohutnost v té vaší víře, jež starý hřích – jak přemožené zvíře – svou zbraní posvěcenou kácí v skon. A k tomu vítězství již od jinošství až do dne smrti zrálo toužebné těch sebeobětovných reků množství: My klekněme, neb zjevilo se božství i lidství ve své pravdě velebné! My modleme se: Byť jen po krůpějích, kéž krev ta hrdinská se obrodí nám v otčině a v srdcích synů jejích! Kéž bojovníci boží v nových dějích též naší vlasti opět vévodí a v triumf nad křivdou ji provodí! 14

SLOVAN ĎAUR.
Když matce zrodil se, v tu hodinu jim chata shořela. Déšť jisker žhoucích je obsýpal, a v pustou dědinu zněl marně skřek jí ze rtů polomroucích; ty mrtvoly, jež vrahem pokáceny kol v krvi ležely, ty nevstaly, již nehnul jimi nářek bědné ženy; jen chatek černé stěny doutnaly, až zhasly v noc. To v dávném bylo boji, v nějž raja, proti níž stál tvrdý svět, šla za lidskost a za svobodu svoji tak sama, s ní jen bůh. Šel jun i kmet, jen chromci, mláď a matky zbyli sami. Však vrah je našel, v tichých vískách slídě... Tak hoch se zrodil mezi ssutinami jak v říši mrtvých, v spoustě hrůz a bídě. A rodička, když po nejtěžší chvíli z mdlob oživla zříc, její plod že živ, jak zázrakem své všecky vzpiala síly, by vykonala zbožné lásky div: ven vyvlékla se, v loktech synka nesla a na kolena u studnice klesla, v níž voda krví padlých zrudlá byla; té v dlaň si nabravši; jej s pláčem křtila: „Ty synu bolesti, buď Lazar jmín!“ I vrátila se v pusté chaty klín, kde žili, jak ta smutná raja žila, jež ode věků lámala své jarmo a za útrapy, za krev, za oběti jen těchu měla, že kdys řeknou děti: „Ta krev, ty slzy tekly nenadarmo.“ A dnes, když Lazaru již k ramenům syn mladý dorůstá, on s ženou dnes 15 se hrdě loučí, opouští svůj dům, jda v boj a smrt jak na slavnostní ples, neb raja deptaná, tak osamělá a sirá před lidského věku půlí, dnes trojí korunou si zdobí čela a trojím královstvím svou hřímá vůli, jí v trojím rodě jedno srdce plane, v tré praporů vzlet jeden burně vane, a práva majestát svou zoří ranní se vítá s leskem jejích zbraní, vstříc jemu nadšení svou světí zbroj, své vítězství si nesouc v boj. Dnes onen Lazar bědný, Slovan ďaur, kdys pod sveřepým jarmem narozený a krví otců, matek pláčem křtěný, i v hrdinství i v mukách světem opuštěný, dnes vidí ze své krve vzrůstat laur! Dnes po stoletích zápasů a běd jak obr povstav, nutí zpupný svět, by uctil svatou velkost jeho díla, sen jeho vyplněný o svobodě. Dnes rukou jeho soudí pravdy síla, meč dějin třímajíc. Tam na východě tkví na slunci až dosud černá skvrna, z níž na osmanské meze Evropy stín padá příšerný, v děs temný hrna ty země, jež by mohly rájem zkvést; a nemohly jí žádné zoře smést a nesmyly ji krve zátopy, již za světlo a spásu ode věků tam prolévala srdce slávských reků. Však již ji smyjí, slunce osvobodí i rodnou vlast! A nechť se barbar chmuří, jenž Evropě jest kletbou, nechať zuří svou hrozbou dosud: vítězně dnes brání ji Slovan ďaur, Evropy požehnání. – 16 A Evropa? Ta hlásá dílo míru a paláce mu staví ze slov písku, by stály jako tvrze na bahnisku, jež hemží se sty záštiplných štírů – ba v samém srdci Evropy dnes dravý též po barbarsku trůní Minotaur, jenž na křivdách si podnož slávy staví; křivd obětí mu též je Slovan ďaur, jenž právu svému, cti a svobodě jen při stydlivé loutně písně pěje, kdež Lazar na dalekém východě hřmí bitvami své epos světoděje... Ó, nebylo těch slzí, běd a hoře dost ještě ve východní rosné zoře, či neteklo dost obrovské již moře té krve čacké po dnešní až den, a krev ta nečervená-li se dosti, by nad evropskou mlhou lhostejnosti též červánek se zarděl nadšeností neb aspoň studem jen? Ó rozněť, zoře krvopurpurová, všech srdcí požár, proraž k nebi vzhůru, bij sršícími plameny vždy znova a znova v temnou budoucnosti chmuru, ať v písmu blesků všichni stejnou čteme zvěst od Balkánu k Šumavě a v Tatry. že v pravdě jsme a budem, čím se zveme. těch trpících, těch bojujících bratry, a jednou vůlí, věrnou do skonání, ať mečem nebo duchem, vždy heroickým vzruchem ďaur Sláv že všude se i ďáblům brání. 17

VLAK.
S rachotem hřímavým uhání vlak, s rudýma očima zuřivý drak, v železných svěradlech spiat jako z trestu – podoba života! – Vyráží skřek, trhá svým tělesem, není mu vděk, železnou čarou že kreslí mu cestu vůle jen cizí a za cizím cílem. Nadarmo kroutí svou haditou šíjí, jiskří a supí a v trýzni se svíjí: podrobit musí se čelem i týlem přemoci, proti níž marný je vztek! Vpravo či vlevo jen vymknout se bokem – v zkázu by sřítil se pekelným skokem! Krutý je život a života vlek! Pozemský letoun ten železný do dáli chvátá, my s ním. Poblíž očí co se nám kmitá, hned mizí to v ráz. Strom letí, bouda, tu most a tu hráz, tunelu čerň. Znova rozhled pak svítá. Kraj se kol usmívá líbezný, jenž pomaloučku se dokola točí v tanečku mírném, tak po sousedsku,sousedsku. Z pole kde klásky si sbírala, matka chce ukázat vlak svému děcku, však asi pohled naň v srdci ji bolí – zdá se, jak slzy by stírala... Z pozdálí bílá nás víska vítá, pyšní se v záhonech pestrých svých polí; líchy jich, meze i stromořadí k nám se jak vějířem rozvírají, úžíce prouhy své ku pozadí, v skryté kde ruce snad spočívají, jež jimi hrá. A kam zabloudím hledem až na obzor, v dálce tam siné 18 hrbatá hora se za horou šine zvolna jak pochodem velbloudím. Vše co tak nehybno zdá se nám v dáli, jak by se vléklo jen, jak by ty zjevy zemdlené, ztrnulé skoro jen stály. Zdá se nám, o našich trudech že neví zamžený okraj té klopotné dráhy; nás žene úchvat snah vlastních, rej chvil, že ale vášnivý vzruch, tepot žil v srdcích též v dálce tak bije a bil, jak v našem: z mysli to ztrácíme záhy... Ku předu! Zákon to zákonů všech. Vlak náš se zarývá ve stinné lesy. Skokům kde srnčím se dříve stlal mech, koles teď řinčení tišinu děsí; v poklid, jenž ptačí jen šveholy znal, ječivý pískot řve k ozvěně skal; jak by kýs netvor tu vřeštěl a vyl, sténá to, soptí a syčí a chrčí. Na zeleň mladičkých výhonů smrčí bělavá pára se chycena věsí, podobna strhaným závojům vil – na útěk vyplašených lesních žínek. Radostem s poesií lesních krás zapadlo kouzlo jen do upomínek, štěstí z nich prchlo kams, nesvoje... Železný život již uchopil nás, řítí se s námi jak do boje! V bouřlivém hluku a v dýmu co v mraku letíme v dumách. Tu od konce vlaku proniká jemně sbor zladěných hlasů. Jest nám, jak v modlitbě paprsek jasu svitl by nám, zrak se slzami plní... Vojáci vezou se s námi, tam vzadu, smutni, ač na čapkách zelenou chvůj! 19 Do cizin jedou, a v dojemném ladu ze rtů jim tesklivě píseň se vlní nejdražší, nejsladší: Kde domov můj... Synové loučí se s domovem, s matkami, s milkami, s rodnou svou zemí; každičký tón, slovo za slovem chví srdcem jejich a srdci nám všemi. Do boje! Krev prolít za cizí chtíče, za lidobijce a škůdce a dříče, za to, co nehodno oběti žádné, co po věk otčině k záhubě vládne, v kořist se dát! Jak se muži to hnusí! A přece voják, ba voják – ten musí... Kolika tisícům srdce tím bolí, synům i matičkám stojícím v poli, plačícím, zvedajícím svoje děti, vlak aby zhlédly, jenž do vojny letí... S rachotem hřímavým uhání vlak, s rudýma očima zuřivý drak, v železných svěradlech spiat jako z trestu – podoba života! Vyráží skřek, železnou čarou že kreslí mu cestu krutý ten život a života vlek.

NAD KOLÉBKOU.
Hošíkovi růžovému nad kolébkou zpívá matka: „Hajej, ty má tvářko sladká v zlatých vlásků diadému! Tílko bílé, duško čistá v košiličce andělíčka! 20 Ráj se sklání na tvá víčka, rajský sen ti v žití chystá. Láska s tebou půjde vesnou, z vesny v léto, do jeseně, učiní ti v časů změně i tu „půlnoční“ kdys plesnou. K pravdě, dobru, kráse božské, k douškům z nejčistšího zřídla ponesou tě duše křídla z doby dětské do jinošské. Mužně zralými pak činy nezaváháš na rozcestí, hájit budeš lidu štěstí s nejlepšími jeho syny! Neublížíš ani broučku, budeš chtít jen blažit, těšit, na nikom se neprohřešit. Hajej, nevinný můj kloučku! S práva znakem na svém štítě, s jménem vlasti na praporu, uvítáš dob šťastných zoru; pro ni rosť a kveť, mé dítě!“ Při něžném tom kolébání matčin zrak se zavřel tiše; spánkem jata, klidně dýše, na rtech šťastné usmívání. Ale do snu v noční tiši v nenadání, v nevědomí rány jako pádné hromy rázem na ráz dunět slyší. V strachu ze sna vytrhne se... Postava jak přízrak z báje dlí tu s dítkem, kolébá je prudce, až se půda třese. Zakuklena v roušce rudé, v kmitu blesků kolem sebe, hlasem, z něhož hrůza zebe, 21 kolébavku takto hude: „Tuž se, tvrdni, pacholátko, potlač cit a nebuď měkký; v pochod půjdeš předaleký! Hýčkání ti trvá krátko. Los tvůj: ve jhu kruté kázně rány snášet, rány dávat, nedbat slzí, výtek, závad, nezřít zoufání a strázně. Jest ti obrnit se lítě bezmilostnou, pádnou pěstí, chladně mařit lidské štěstí, vraždit muže, ženu, dítě, silou děsnou být vždy prvý, slep a hluch být k hoři vůkol, nejvyšší znát jeden úkol: plýtvat svou i jiných krví. Smrt kde hýřihýří, zkáza světa zdoby věků v trosky kácí, rdousíc mír a čestnou práci: k tomu zrozen’s, v tom tvá meta. Mrtvolami kde se sytí dravec, jenž se Mocí zove, jenž i živých srdce klove, tamť jen úděl tvého žití. Vyvolen jsi rekem slouti –“ „Dosti!“ křikla matka zbledlá, děcko chranně k srdci zvedla – – Přízrak rudý v tmu se hroutí. Byl jen snem? – Ó, pochybnosti! Či tak děsná pravda svítá? Matka v závratích se zmítá nad kolébkou budoucnosti. 22

VRÁNY.
Co chce ten váš krákot, vy černé vrány? Snad hněvivě s námi se hašteří, že neořem, nesejem zrní v lány, kdež vám se chce hodů a večeří? Vy tuláci ptáci jste světa znalí; kde naši jsou hoši, snad víte to? Ti dříve zde orali, seli, žali, a teď je tu pusto i neseto. – Krá! Známe je! Vždyť jsme je samy nesly kdys do kolébek vašim dědinám; ti na dálných lánech teď ve snu sklesli. Krá! Přespolní vrány tak řekly nám. Tam dřímají při hlučné kolébavce, ta jinak než matčina hlaholí! Spí tvrdě, jsou lahůdkou pro krkavce, již pro domov srdce jich nebolí. – – Ach, vrány, ach, děťátka zas nám noste, i zaplať vám nastokrát nebes Pán! Ať útěcha, pomoc nám s nimi roste a pustý ten lán zas požehnán! – Krá! Hleďme ho, starého holohlavce! Krá! Děti zas máme k vám stěhovat? Krá! Chcete je živit pro krkavce? Krá! Lépe je před vámi uschovat – neb raděj hned samy je uklovat! 23

ZA VÁLEČNÉ VESNY.
Vy domácí kraje! Sníh poslední taje, zas na vlahých prškách již duha vám hraje, zas nad mezí horskou tam nad černolesou se vlaštovky nesou. V půl puklém zas kalíšku poupě se tulí, jak ústečka dítě když k polibku špulí, a po nebes tváři zas paprsky letí jak úsměvy dětí. To nebe sem shlíží tak sladko a milo, jak jedinou duší by se zemí bylo, jak za matkou hravě i toužně se točí modř dětinných očí. Přec jest mi, když soumrak se rosnatý setmí, že slzívá matka tu nad svými dětmi, že vánek i zdroj šumí měkkými echy jak matčiny vzdechy. Ó, znám je, to mateřské srdce své země, vždyť zraněno buší a volá i ve mně, vždyť v mukách již tisícerých svého bolu jsme plakaly spolu. Tak hrozno je, s matkou co vím a co cítím, že v poradách národů omdlévají tím jich srdnatí mluvčí, i rek že tím šílí, a matky – ty kvílí... Ó, nad všechen zoufalý ve světě zmatek ať svědčí ty vyplakané oči matek i každá jim do skráně vyrytá vráska, že vládnout má láska! 24 Již natisíc velduchův úrady bralo, jak řídit svět nejlíp, a věštců se ptalo i mudrců ze škol, z trůnů i z chatek – a nikdy jen matek! A mateřská láska, jež bdí dnem i nocí, přec nejzázračnější je na světě mocí, a jestliže z ran svých kdy lidstvo se zléčí, tož lásky jen péčí. Ni síla, ni důvtip, ni o slávu sázka, nic nespasí světa než pravdivá láska, až nebude zdát se jen blouznivců videm, leč zavládne lidem. Ó, mateřská země! Až z poroby, z boje tvůj národ, tvůj syn přilne v objetí tvoje, zdráv, svoboden, svůj zas ti na srdce klesna: ó, bude to vesna! Až po vichrů dějinných divoké jízdě v tom domově sladkém, jak ptáčata v hnízdě tvé rozlétlé děti zas v náruči tvojí se v rodinu spojí: Ty, byť bylas malá jak hnízdečko ptačí, jen budeš-li dětem svým nad eden sladší a láska jich bude tvou zachranitelkou: ó, jak budeš velkou!

SPRAVEDLNOST.
Ta doba žasů, jež své orakuly v zdi tvrzí řve a dlabe třeskem kulí, tak drtíc je jak lidská srdce měkká; ta saň, jež stotisíci jícnů štěká, 25 z tlam s pohrdáním plijíc žhavé sliny v líc lidskosti, a k hnusu prokletá jak zvíře smraďoch mefitické plyny svým chvostem po stihačích rozmetá, i samo vodstvo v moři na krev drásá a k zápolení s Jovišem se pásá, z chmur, hromům v posměch blesky běsné palby v dol soptíc lidem na střechy a na lbi; tu ryje v zemi propasti a trhá jak Samson sloupy jejich podzemní, jež satanským svým vztekem k nebi vrhá, až troskami z nich slunce potemní, – ta Gorgo, hrozným kouzlem svého hledu si podmanivší důvtip, um a vědu, když jedem lauru zpila silné vůle, bič její v rej štve chabost země půle – bič – had, z těch lesklých, rostoucích jí z hlavy, z nichž umí lživou svatozář si plést, an hlásá kejklířsky ret její dravý, že spravedlnost do světa chce vnést! Ta doba, jež se pyšně velkou zove, zda zrodí přislíbené věky nové? Zda to, co svět si vykoupil tak draho, dá poctivě: mír, svobodu a blaho? Či nebetyčné horstvo její chlouby zas porodí jen starou, směšnou myš? – Nuž, dokud anděl k soudu nezatroubí, ty čekej, červíčku; pak teprv slyš...

JAK TO BÝVÁ.
Jest v oblacích černo a plamenno, a jak světa řád by byl zvrácen, i nebe se v peklo zdá změněno, hrom řádí tam rozburácen; 26 kéž božské jej zachytí rameno a třeskne jím v zlobohů plemeno! Ten soud by byl vzácen! Vždyť nenávist – krvavá příšera – zle na světě s křivdami zuří, až svědomí lidská již veškera se k bouřlivé odvetě chmuří; hněv hrozí jak bleskotná sekera, že udeří do hlavy ještěra, a řve silou tuří. Až hrom jeho, neznaje příměří, co mstitel se rozplane vzteklý a rozmach si obrovský rozměří, byť nad tisícerými pekly, i praští – ne do hlavy ještěří, však do vody, – vlny se začeří – a ryby jen lekly.

VLASTNÍ SILOU.
Nám cizí slunce nedá pohody, nám cizí vláha nedá úrody, nám cizí božstvo nedá požehnání, ni cizí spravedlnost svobody. Byť rajsky vábil cizí zeměpás, zdar nezkvete nám přes cizoty hráz; jen v naší vůli, v našem vytrvání a svorné lásce – spása jest jen v nás! Ten, kdo je svůj, se nedá v cizí vlek, a za cizáckou milost hořkne vděk; než vlastní potupa a cizí klamy vždy čestnější je nepřátelský vztek. 27 V boj titánský se řítí celý svět, nás buran doby žene ve svůj let; v něm vlastní perutí si stačme sami, sic obrů chvat nás v hloubku srazí zpět. A nebyl nikdy poražených pád tak ohromný, jak bude tentokrát, neb spása s kletbou, Ormuzd s Ahrimanem, se nad světem rvou o žezla svých vlád. A byť i triumf s mocí neblahou, šel dnes, to zítřku budiž výstrahou, ať do všech věků pro cíl vlastní vzplanem svou vlastní vůlí a k ní odvahou!

NAŠÍ KŘÍŽOVOU CESTOU.
Vstal z lůna Velké noci, k žalu narozen, syn její, stinný olbřim, věků Velký pátek. Vlá, přes půl zeměkoule přehozen, však od konce své dráhy na počátek zpět v kruhu zdá se hnán. Ač chvatně létá jak rána výstřelu, ač hltá dny a léta, přec plíživě se dlouží chodem vlečným, z chvil do chvil táhne prokletí a hoře, ač nepřehledný, jako v mlhách moře, se zdá být nekonečným! Toť černý světa den, toť smutku přísný svátek. Vzdor v silných duších kloní nalomené žezlo své v sebe důvěřivé vůle a své pýchy; zrak, byť i slzu zapřel, zírá ve zlo jak v zákon osudný a čte v něm světa hříchy – své, lidstva hříchy, ba i nejbolnější ty hříchy bludných synů národa k svým vlažných, v klidu pro tep vlastní krve hluchém, a k cizím vznětům lnoucích zaníceným duchem. 28 Tůň stojatá však sebou hnula ze spoda, taj svědomí se zdvihá na svit vnější, a z hloubi ňader touha: káti se. Hle, v mračném přítmí v šedém obryse ční kříž, mře na něm Kristus umučený, jenž hříchy snímal, odpuštění šířil a Boha s člověkem svou láskou smířil. Hle, pod ním klesá matka, hořekují ženy; proud mužů nesčetných se hrne blíž jak řekou, a všichni hrubé kříže na svých bedrách vlekou, jdou k utracení svému, poctivci i vrazi – vždyť Vykupitel sám pní mezi lotry dvěma! – Jdou křížovou svou cestou, bičováni, nazi, hruď nemá dechu, ústa vyprahlá jsou něma, jdou na Golgatu. Pod ní šerým dolem tu, tam se bělá město, křoví kryje vísku, kdes v dálce žároviště dýmají. A kolem lid veškeren – i jest ho jako v moři písku – má po vší zemi Velký pátek, velký půst; ni matka nemá, co by od lačnících úst si utrhla i dala hladovému děcku; vše padlo v oběť chmurné slávě doby, všech duše trpí lidsky, těla po zvířecku... Kol smutek v myslích všech, kol v srdcích Boží hroby. Všem na hlavy se popel pokoření práší, a na všech plecech visí roztrhaná roucha, neb na šlechetníka jak na padoucha se těžká metla Boží trestem snáší. Vzduch kvílí, vzdychají v něm pašijové zpěvy, a beznadějnost jak se k Bohu modlit neví. Kol v polích vychudlých, kde hruda hrudu střídá, se klopýtavě pachtí za svým pluhem bída, smrt s hejnem havranů si k setbě líchy hlídá. A jak tam brázdami kru země oráč kruší, pluh lítosti se zaryl do trnoucích duší. Kde všichni trpí, všecky bolest v jedno pojí, všech srdce sblížila se trýzní stejnou, 29 v nich bije velký soucit, z nenadání zvídá, že sám a sám jest mocí blaze čarodějnou, jež smutky potěší a rány zhojí. Zas oko vyschlé slzu nalézá, a ruka se touhou chví, by měkce pohladila skráň spolutrpícího, jehož muka jej s těšitelem sdílně pobratřila. Jak na bojišti přítel s nepřítelem si rovni jsou, kde sklesli zraněni, tak lidskost lidi druží v světě celém – a národnost zas národ činí jedním tělem a duchem jedním! V jednom prameni proň čerpá nápoj žití nového! – Ó, víro ty nejkrásnější! Zaleť v země šíro, sleť k nám, kde osiřelá česká půda si žádá díla lásky dětí svých; by nezbujela jedovatá zrůda, leč zdravá žeň jí vzešla z plodných lích! Hle, mnohý již syn ztracený se vrací, práh domova tu líbá u noh otcových, své zemi mateřské svým srdcem a svou prací se vzdává, potem dělným smývaje svůj hřích, a v marnivém se strachu neobrací, zda nešklebí se za ním cizomilův smích. Dej nám, ty víro, dej nám vykoupení, dej zapomenutí nám svých i bratří vin, vlij v číš nám sladkou milost odpuštění, ať napojí se douškem na smíření druh s druhem, s domovinou světoběžný syn, ať s bytostí nám vlastní, pravdivou a prostou, zas všecka srdce, všecky tužby naše srostou. Ať za pašijí po své kajicnosti němé v té půdě svojí s plesem poklad nalezneme: svou spolnou vůli, spolné nadšení o krasší zítřek! Ať náš Velký pátek mine jak nám, tak světu! Nechať z noci stinné svit slavné zoře vzplane! Ať nám z rána kyne den Vzkříšení! 30

PROSINEC 1917.
Tmou letí mrazík, švihaje svou metlou zem, v zakuklení nočním šerosvětlou; jak holoubky by škubal, pírka bílá jí v chumlech po návějích rozestýlá a svistí pronikavě, drkotá si jak pustý rouhač notu vánoční, svým chechtem zpitvořuje hymnu spásy a hyzdí její slávu výroční. Sad pod břemenem sněhu větve sklání, něm, v dumách o červánků plápolání, v snech o požárech, o krveprolití; tu, tam v něm zazní cos jak vlčí vytí, co jako kletba hrozí v hluché tiši; to skučí běsové tam záskoční. A hrůza toho pojímá, kdo slyší, jak hudou pekel triumf výroční. Teď roztrhali běsi rubáš mračen; hle, blankyt chvilku září bezoblačen, v něm jiskří hvězdy, světa šperky lepé, jež náherněnádherně žhou zemi v temno slepé; kde jindy oken zář jim odpovídá, tam každá chata černě v temno ční, krb tmí se pohaslý a při něm bída si s mrazem jektá hymnu vánoční... Tam větrem, vniklým pod zaváté střechy, pláč ledovatí, na rtech mrznou vzdechy, mdlé tuhnou ruce při modlitbě spiaté; Smrt klepá na kosu: „Jsi doma, brate?“ Však bratr její, Hlad, již není doma: již umíráčkem zvoní k půlnoční tam na věži, kde třaslavýma rtoma si chroptí konec písně výroční. 31 Ni obláčkové dýmu nestoupají z chat jako z kadidelnic k nebes kraji, ba zdá se, že i krev již v lidech ztuhla a temný vesmír umrlčí jest truhla. Kde jsi, ó Bože? Slunce? Lásko? Světlo? Ó, zkrať tu noc! Již spásu započni! Vrať zemi Sebe, aby v mír jí vzkvetlo tvé narození v slávě výroční!

RANNÍ OTČENÁŠ.
Z červánků krvavých ať nám se mírně vznese svobody bílý den, jak děti modleme se! Otče náš, jenž jsi nám vždy chránil českou zemi, „Národ“ jest jméno tvé! Buď posvěceno všemi! Přijď k nám tvé království, ty vládce, králů vyšší, národe! Zákon zjev, ať zástupy jej slyší! Buď vůle tvá všem svatou, jak ji zmocnil vlásti celek tvůj, ne tvých zlomků rozbrojné jen části! A jako v nebi, když sbor andělů všech koná svorně, co kázal Bůh, čiň svornost neodklonná vždy tak i na zemi, kdež otec synům velí: „Milujte se jak národ nerozdílně celý!“ Dej nám chléb vezdejší – dej chléb nám lásky přejné, bratrské, lidsky krásné, silné, neochvějné; vyssává-li krev bratrů žravý upír zkázy, mstitelský hněv náš zdrtiž pádnými jej rázy! Ať ruku v ruce svůj se k svému chranně druží, národa zhoubcům v odpor spalnou moc v něm tuží. Odpusť nám naše viny, jež jsme v chabé době páchali proti vůli tvé i proti sobě, národe, otče drahý! Odpusť nášenaše hříchy vyvřelé z pošetilství, z lakoty a pýchy, 32 z marnosti rozhýřelé, z plané chtíčů kletby a nejhůř z nesvornosti, Satanovy setby! Jak i my odpouštíme vinníkům dnes našim, ač zadostiučiněním byla msta by blažším, odpusť nám, národe! Aneb nás trestem stihej, výstrahy žhavou metlou v oči naše žíhej, pokání naše přijmi, očistou nás zvedni; uč nás, jak býti v pravdě tvoji, sví a jedni! Jen, otče, neuvoď nás v pokušení sketství! Národe! Koříme se v citu svého dětství velebě tvé a slávě, jíž ti daly věky. Svrchovanost tvá náš je cíl. Zdaž nedaleký? Zdaž mizí v dáli? V srdcích nám však blízko hoří, tak jako jitro bělá nad krvavou zoří... Věštecký zor tvůj zkoumá jas – a světlem planeplane. Ale zbav nás od zlého! A tak ať se stane!

DAR VÁNOČNÍ.
Zůstalos, ó zůstalos, nadšení! nám zářným znakem, nezhlceno záhad mrakem, v němž se líhne lidstva los! Ze tmy v bílém úsvitu vzešlos otcům v jitro prvé; nám se zvedáš z moře krve nad červánky k blankytu. Z dálky věků storoční k nám se vracíš s novým leskem, budíc věštbu v kraji českém, žes nám hvězdou vánoční! Žes nám hvězdou spasení, vůdkyní a těšitelkou, 33 nadějí a vírou velkou, nadšení, ó nadšení! Celý svět nechť hrozí nám, nechť je obr sebe větší a my hrstka v nebezpečí, spasí nás tvůj oheň sám. Všecka moc-li sevře nás, naděje-li selže každá a nám křivda, záští, vražda v prsa zahřmí, ráz co ráz – krkavec nechť se supem chvělý dech náš lačně hlídá, nechť nám trýzeň, hlad a bída posledním jsou výkupem; naše krby – led a mráz; naši snové – žal a děsy; naši dnové – vzteklí běsi; naše cesty – strž a sráz: Ty, ó hvězdné znamení, nedáš klesnout naší pouti, ty nám nedáš zahynouti, silné české nadšení! Ať náš trud je bezmezný: nadšené jen vytrvání svine věnec naší skráni trnitý, však vítězný. Za krvavých přebrodů dějinám lze kácet s výše trůny, chrámy, vojska, říše, ne však ducha národů. 34 Lze nás vraždit na těle, hlásá mocně nám však tucha: nemožno jest ubit Ducha, národ s hvězdou na čele.

NĚMECKOU PRAHU.
Ach, svojí štědroty blaze a hojně přáli by Čecháčkům sousedé něžní! Jen kdyby nebyli po pyšné vojně s prázdnou a s prohranou přijeli ze žní! Toho, co milo jim samým, – vždy dosti Němci nám přávali v každičké době; není-liž vrcholkem spravedlnosti: přát jiným do slova téhož co sobě? Nejdražší Němcům jest německá přednost; nuž – té nám do syta užíti dali!! Germánskou kulturou Čecháčků všednost neskoupě zvelebit usilovali. Nejvyšší měli vždy vznešený zájem s nejkrasší sdílností, s upřímnou snahou, zem českou učinit německým rájem a ráj ten obdařit německou Prahou. Nic není snazšího, než rázem jedním abys, ty panslávské hnízdo – ó, věz to! – geniem sousedů, ve světě předním, přes noc se změnilo v germánské město. Barvy tvých praporů hodí se k tomu; červenou s černožlutou jenom sešít, – pak budou okrasou každému domu. Kéž bychom na to jen mohli se těšit! 35 Kde jaký orel je s hlavami dvěma, ubrat mu jednu, – a pro lvy buď dosti složit je k mumiím; beztoho nemá museum nadbytku starožitností. Praha se přerodí, zvedne se v jasu na velkoměsto pak z někdejší Lhoty, zmoderní uličky z tradičních časů, vhodně, by všláply tam junkerské boty. Nač staré pomníky uměny naší? Kultuře vyšší jsou pouhé to plevy. Ona je roztaví v kovovou kaši, v nové je přetvoří zářící zjevy. Slavný náš Karel kde bděl, a tam dálej, světců kde řada dřív na mostě stála, Vltavu přepne nám „vítězná alej“, pět kroků generál od generála. Walhalla stane se z „kapličky zlaté“, v níž Wacht am Rhein bude hřímati s bubny; němčina pražská, nechť „der, die, das“ mate, rozhlučí po městě hlahol svůj chlubný. Wiltruda, Helmtruda, Thusnelda, Freia na korsu budou se s hrdostí volat, doma pak vídeňským „Eia popeia“ v kolébkách uspávat očka svých holat. Jak byste oseli záhony mákem, rozkvetou po třídách barevné čapky nad čely smělými, nad nosy s hákem s obličeji, na nichž bojišť jsou mapky. Tak Praha vyspěje na metropoli kulturně světovou prvého řádu. Škoda jen, škoda – ach! jak srdce bolí, snílci tak vzletní že procitli v pádu! 36 Kohout již kokrhá, svítá již k ránu, s kocovinou zle je po hodokvasu. Zmeškali! předběhla tvůrce těch plánů na pražském orloji rafije času.

ZVUČ, MLUVO NAŠE!
Hvězdnatě nádherný myšlenek světe, mluvo ty krásnější všech sebe krasších, dědictví slavné ty tisícileté po českých otcích a mateřích našich! Z půdy té krvavě zavlažované v posvátných, rekovných zápasech ducha tryská tvůj pramen a perlami kane z vln, jejichž rytmus jí ze srdce buchá. Všecko v nich zvučí, co v duších kdy hleslo, vše, co dal život, čím snění jej vnadí, vše, co kol padlo či mocně se vzneslo, v obrazech zrcadlíš na svojí hladi. Skvostnici obsáhlas pravdy a krásy hlubokou v sobě, tak velkou, až mníme, všecko že výmluvně v tobě se hlásí: vesmíru taj – i co známe a zříme. Teprve dnů našich strašnými ději zjevno, co tvému přec bohatství chybí; hledáme slov, ale rty se jen chvějí, sevřeny hořkostí v němotě rybí. Nemáš, ó jazyku sladký a drahý, slov, jež dost hřímavě padoušstvu klnou, soudíce tyrany, lotry a vrahy měrou jich zločinů vršitě plnou. 37 Výrazu nemáš, jejž v naše by pění vykřikla Nemesis na místě Musy, k bestiím lidským dost opovržení, přísných dost jmen bahnu lupičské lůzy. Slovy nemáš, jež by jak dýky se vbodla do lidských svědomí, – v nachu či v hadrech; slov, jimiž padla by šibalská modla, živý však Bůh jen by promluvil v ňadrech. Ó, kdy již ožije svoboda ryzí, neznešvařená ni krví ni zlatem? Ó, kdy již sobství a násilí zmizí, druh druhu nebude katem, leč bratem? Zvuč, mluvo česká, stvoř kouzlo to zdravé jak povel vůdčí, jak zařvání lvovo! Jím svolej všecky nás na cesty pravé, otčiny štěstí kde dá nám své slovo!

O BELFORTSKÉM LVU.
Proslulí chvalitebně dobrým řádem Němci když v bázni Boží vtrhli vpádem v Belgickou zem, Belfortský lev tam slavný světu dal pro čítanky příklad mravný. Jemu si v tlamě pěkně na jazyku manželstvo vrabčí při veselém křiku hnízdečko pro domácnost urobilo, vylíhlo se tam vrabčátek až milo. Bylo tam štěbotu a cvrlikání! Vrabčíci vedli si tam jako páni, smělosti té však žádný neodpykal; lev, jak by nažrán dost, jich nespolykal. 38 Noviny psaly dojemně a krásně lokálky o tom, vzletné jako básně. Ejhle, jak obr se lví šlechetností nárůdek drobný svojí hubou hostí! Tklivý to symbol! – Znám však v dračí tlamě hnízdo kdes též – jen kde? Snad v Yokuhamě? Neb kdesi blíž? – Však tamo lev to není, hroznější netvor zuby své tam cení. Hřbet se mu křídlatý pne nad pohoří, drápy rvou zemi, ocas pleská v moři, tlama je propast, rozzívnutá skála, ze dna jí rudožhavý jícen sálá. Není to šelma z kamene či z kovu, drak je to živý pekelného chovu, na kořist velkou ostražitě číhá, nepohne chrupem, okem nezamíhá. Tam také mají ptáčkové svá hnízda! Jak to v té tlamě trylkuje a hvízdá! Nárůdek drobný, v dračím chřtáně skorem, zpívá si, jásá hlaholícím sborem! Netvor jen čeká. Ještě jinam větří, velký chce lup, těch malých ještě šetří... E, kdož by vzdal se myšlenky tak trapné, čelist ta dračí na hnízdo-li sklapne? Či, jak se zdá, je netvor zkamenělý úžasem, jak ten drobný rod je smělý? – Ach, jak si přeji, zajisté ne sama: dokořán ať mu zůstane ta, tlama! – – – – – – – – – – – – – Nedávno vyzněl tento povzdech k nebi. Ejhle! však již ho není zapotřebí! Klaplo to, skříply netvorovy zuby, dříve však ptáčci vylétli mu z huby. 39 S jásotem vzlétá v blankyt ptačí havěť, na vršcích stromů chce si hnízda stavět, na výši hor i chlumům nad úpatím... Netvoru sklaplo, na prázdno jen zatím! Však jen ať drobný nárůdek zas hloupě nevrátí sám se v zející to doupě, po starém zvyku lehké mysli ptačí ať se zas neuhnízdí v tlamě dračí!

NAD BITVAMI.
Archanděl Michal, v zraku teskné stíny, před Hospodinem stanul s cherubíny; nebylo znát, zda nesla jeho dlaň paprslek slunce, blesk či třpytnou zbraň. Zachraň, ó, Bože, svět, než vykrvácí! V propastnou zkázu země Tvá se kácí; ráj to byl kdys Tvou láskou stvořený, šťastnému lidstvu za byt zvolený. Zástupů smrtí pustnou lidné dálky, tisíců tisíc vraždí dravost války, národy seštvala si za kořist vzteklice nejdivější: Nenávist. Potoky krve s rozvrácených luhů nesmyjí slzy andělů, Tvých sluhů; rozvalin prach a po požárech dým stoupají nad oblaka k nohám Tvým. Země se svíjí, puká do útroby, hltavá křeč v ní rozšklebuje hroby; z mořského dna i s výše slunečné chrlí svůj oheň výhně sopečné. 40 Živlů Tvých bujné, nejlítější bouře nerovny jsou té lidských vášní vzpouře; buran i smršť ni strašný zemětřas nezuří víc než krutých srdcí kvas. Divadlem hrůz jest zeměkoule půle, jeden tu vládne pud a jedna zvůle, jediný cíl a jedno dychtění mysli a skutky řídí: Zničení! Zadrž, ó, Pane, krev, jež plyne řekou, utiš ty slzy, které proudem tekou! Ustrň se, Otče! Pokoř zloby děs, jásot a dík ať vzletí do nebes! Vzývám Tě, Králi králů! Volám kleče: Dovol, ať svaté ostří mého meče udeří v boj a skončí zhoubný vír, vinníky srazí, nevinným dá mír!“ – Hospodin hlavou pohnul odmítavě. „Nebude konce vražedlné vřavě násilím zbraně, než jen moudrostí; spravedlnost jen lidstvo vyprostí. Ďábel jen pravdu v lidských duších mate, lže jim, že k vraždě mají právo svaté; z pekelných klamů spasit zemský luh nemůže žádný meč, jen Svatý Duch. On ať svá křídla chranná k zemi schýlí!“ – Vidí již Michal, holoubek jak bílý slétá co třepetavý, něžný květ s nebeských září v temný, bouřný svět. V kotouči dýmů jedových se míhá, zapadá v chaos, nad spoustu se zdvíhá; v hromový třesk a v plameny ran děl stíhá jej teskným zrakem archanděl. 41 Nebeští letci serafskými zpěvy konejší záští, to však o nich neví; jazyky andělů, sám Svatý Duch, hlásají smír, však vzdorný pych je hluch. O meč svůj opřen, Michal němě čeká, spása-li přece kyne z předaleka, zběsilý zkrotne-li přec věků tok... Čeká a sčítá mnohý den a rok.

V ČEM NAŠE SÍLA.
V čem naše síla? Je snad v moci hrubé, jež ničíc vítězí, svět zotročuje, tříští, pálí, rube, by vládla bez mezí? Je v sobství, jež, co v cestě, patou hubí a na vše sráží kyj, svůj zákon krví píšíc: „Nesvé ubij, jen sobě žij a tyj!“? Je v drsném pudu, mohutném však dravém, vždy hotovém se rvát a hrůzou hradit nad sousedním bravem svůj vlčí majestát? Ne, nejsme monstrem, jsme jen lidsky malí a lidštější náš cíl, než zatopit jak příval neurvalý kol každý světa díl. Ne, zločinně se nervem za svobodu, ne vraždy důrazem! Jeť naše síla jinakého rodu, jeť míru odkazem. 42 Ne! Ranou proti ráně, dělem v dělo v nás nezatouží vzdor, však pravdou proti pravdě hruď i čelo ať rozhodnou náš spor. V nás malých obrovská je síla práva, ta meč kdys ohromí; vždyť bojištěm, kam prapor její mává, je duch, je svědomí. Kde dvojí násilí se spolu hrdlí, kdo koho udáví, kde drží krve tmel, jak láva ztvrdlý.ztvrdlý, zdi tvrze bezpráví: Tam spravedlivých pravda v hluš se ztrácí či mrzačí se v lež! Však přijde chvíle, kdy se rozburácí jak mocná zvonů spěž. Den musí přijít, pravda od neřesti kdy očistí svůj štít, a musí věky vyjít z bludných scestí, by hodno bylo žít. Ne síly pěst jen, lásky dlaň též měkká a srdce holubí, duch světla na dnů nových přítok čeká a proud mu prohlubí. Več věřili jsme, skutkem dojde k cíli, náš sen se vtělí v děj; jen vytrvat, jen vytrvat k té chvíli nám, česká krvi, dej! 43

SVÍ JSME.
Sví jsme! Šum to, sladký vzduchu v slavných těchto chvílích při praporů vlajném ruchu červených a bílých! S hrudi naší roztoužené spadla muka tří set let! Oč se výš dnes blankyt klene, oč dnes krásnější je svět! Sví jsme! Nejsme již jen něčí, nejsme hnané stádo! Volností jest každý větší, štěstím srdce mládo. Není cizáckého sobství již jen pastvou naše vlast. Skáceli jsme znaky robství na dno vod a ve propast. Sví jsme! Každý rodné hroudě náleží zas celý; žádný Čech, byť v dálce bloudě, není osiřelý. Otčina své trýzně prostá, svobodou svou veliká, jak svou rodnou krev, tak hosta náručí svou obmyká. Sví jsme, svoji mezi svými, domov náš je teprv náš; každý jde si švarně přímý jako šuhaj na sobáš; brat zas bratu, muž zas ženě, děcko matce náleží; nikdo nesmí nepomstěně cizotě být loupeží. 44 Sví jsme! Sví jsou lid a půda, matka zem a děti; nesmí tyranství, ta zrůda, již jich rozváděti. Každý práv jest mužně nosit jen své vlasti chranný štít, ji jen potem, krví rosit, pro ni žít a za ni mřít. Sví jsme! Za své skvosty vlastní jdeme již jen v boje, jdeme v dílo, všichni šťastni, že jdem za to svoje, v rukou knihu, rýč neb lyru, za svůj národ sokolí, jehož řeč jak píseň míru v souzvuk světa hlaholí. Cizí vztek nechť hromoblesky po věk do nás třískal, ve světě jen duch náš český přátele nám získal. Nové Boží bojovníky vzbudil výkřik zjařmených. Hrdinové! Mějte díky národů jha zbavených! Sví jsme, sví jsme s nimi všemi, svobodu kdo chrání, sví i s pohřbenými v zemi v dálné cizí pláni... Po těch bojích, po vítězských, růže se tam rozvijí z krve svaté našich českých a slováckých legií. 45

SVOBODĚ ČESKÉ.
V Kolumbově zemi k východu vztýčil volný národ obryni vyšší královen, jichž zapotřebí jemu není; vedle Boha v nebi na zemi ctí jen svou bohyni – Svobodu! Její témě chytá bleskot prvý z koule slunce v každé světa zoři, mužně trčíc v červánkové krvi; u nohou jí oceán se koří, její rámě dosahuje v dálku přes moře, a její prstu kyn shýbá zpupné říše v mír či válku, soudí je a trestá běsy vin; sháší dynastie na kahanci posvátnosti lstivě vylhané; všichni faraoni, tyrané jsou jí dědičnými samozvanci. Dosáhla až k ledví Evropy přes moře, a jako moře valí na despoty hrůzu potopy, střásajíc jich osud k pádu zralý. Chrání ty, kdož trpí nevinni, všecky utlačené národy, vzpínající náruč k bohyni, k soudu spasitelky, Svobody! Tisíce z nich spějí krev svou prolit, jež se s krví ochránců svých mísí. Z hekatomb, jež musí navrcholit, lepší svět se k obrození křísí. A kde mával prapor naděje, jásavé již vítězství ji vzdýmá! K nohám Svobody již moře hřímá, návalem k ní hrnouc trofeje: 46 biče, úzdy lidských soumarů mezi diadémy césarů; králů koruny jí u podnoží, zastárlé i nové, slavné kdysi z milosti – teď bez milosti Boží, v písku mezi veteší se množí, s mučedníků korunami z hloží; na chaluhách čestné hvězdy visí, zablácené mitry, rzivé meče – či krev rudá dosud po nich teče z bojů vražedných neb od popravy? Hle, tam při nich koulejí se hlavy, na některých značí siná rýha, kde je otlačila korun tíha... Pergamény, hle, jež zuby myší ohlodaly a z nichž křivda čiší; žezla v střepech, majestáty lživé; ale mezi touto zmaru směskou poklady též památné a tklivé leskem prosvítají z mlhy krytu! Nejvyšší když vlna za úsvitu v pozdrav obryni se u ní staví, jí, té bohyni, hle, k nohám plaví skvosty svaté: korunu to českou se starobylými klenoty! Svobodě je ku podnoží skládá proudem dějin věčné sudby vláda, Hle – tu vzdušně z tmy a jasnoty, z par a třpytů na břehu i moři velebný se přízrak v úsvit noří: duchovitá jízda krásy lepé v pěny mořské podkovami tepe; tři to jezdci. – První v zlaté zoři, vzýván, milován, všem Čechům znám, české koruny je strážce sám, světec Václav na bělostném oři. 47 V oběť dává svého lidu právu drahou korunu i její slávu. Svobodě skvost milovaný vzdává, svobodě své země požehnává; z minulosti v dálku pozaváté volá v mladý den, v němž vlast se sluní: „Vzdejte jí, co nejdražšího máte!“ Modlí se, a moře chorál duní. Druhý na vraníku bujarém, Karel, vlasti otec, obnovitel její slávy, z křivdy vykupitel, dí: „Bůh velí moci králů: Dožij! – Vládniž v Čechách království teď Boží!“ Třetí, na ryzáku zlatohnědém Jiří král jest; volá s bodrým hledem: „Lid mě zvolil králem; lidu hlas – Boží hlas! On určil v národě, aby korunu dal v dnešní čas ne již králi, ale Svobodě.“

ŽIJŽIJ, SLOVANSTVO!
Žij, Slovanstvo! Ty lípo, jejíž kořen v taj pravěký jak v pohádku je vnořen, jak pohár naplněna mednou mízou, jak vínem šumíc listnatou svou řízou, jež z mohutných ti snětů skvostně visíc lne k nim co srdcí na tisíce tisíc! Tak sladký dech vlá v haluzích jen ve tvých, když obsypána květem na všech větvích svou vůní opojena, koruna ti zvučí včel, myšlenek tvých ruchem, při díle jak bzučí. Žij, Slovanstvo, ty kmeni naší víry, ty strome naší lásky, našich tuch! 48 Žij, ostřeženo svými bohatýry, v nichž ožil báchorkových reků vzruch. Nechť peň tvůj mnohokráte v bouři vzteklé zlých božstev závistí byl rozštěpen, až černal ve plamenů žhoucích pekle a smrti děs mu vjížděl do tepen: jak rány vojínovy po zápase i tvoje srostly, zelenáš se zase! Vy větve lípy, buďte všecky zdrávy! Žij, slavná Polsko, siroto své slávy, dnes dědičko! Ty nezhynulas ještě, když trhaly tvé tělo katů kleště a drápem v kusy rval tě hakatista; ty, věříc ve svou spásu jako v Krista, byť bita na krev knutou násilnictví; ty, velká v rekovství jak v mučednictví a největší v té lásce nevýslovné k své vlasti, v polských srdcích Bohu rovné; žij, Polsko radostná! Dar svobody své přijmi, jak toužili tví pěvci žalmy prorockými! A ty, ó Černá Horo chudá, skalná, tak malá – a tak veliká, tak valná! Ty, Srbsko, zkrvácené při obětech tak úchvatných, ty vražděné i v dětech a znova zmladlé, znova v křepkém boji! Kdo, Srbsko, vypěje kdy mužnost tvoji? Ty rode orlů nejvyššího vzletu, tvůj svatý zápal plane všemu světu jak slunce, žhoucí s výše na ledovců témě! Buď zdrávo, svobodno! Žij, zkvétej, srbské plémě! A žij nám, sestro Jugoslavie! Tvůj domov od Alp k vlnám Adrie a k Dunaji buď požehnán! Nechť syčí had záští kol, ty, duše holubičí, ty na hlavu mu šlápneš, opřena 49 dnes o svých bratří silná ramena: Srb, Slovinec a Charvát – s námi Čechy již ochrání si vlastní svoje střechy; jsme celý, čacký národ, nejen hlouček plachý, a zúčtujeme s Němci, s Maďary a Vlachy. Žij, krásná Slovači! Žij, drahé Slezsko! Ač přetvářit vás chtějí na nečesko a všecky pásky přervat, jež nás víží, ač vaši lásku za žalářní mříží a v poutech zdusit zlovolnictvo prahlo: vždy srdcem k srdci nás to k sobě táhlo, až nebe, zem i peklo v krutém boji když rozhodly, svět uzřel, keže jsme svoji, zrak Svobody až poznal, klamem neopředen, že jedna krev a síla – že jsme národ jeden. Čím ale tebe zdravit, Čechie, ty dávná, velká, světlá legie týchž heroů, jimž svět se klaní dnes? Ty, jejíž prapor vždy se skvoucně nes’ jen za právem a pravdou, za myšlenkou; ty, překonavší smrti němotu a děs: ó, dej mi výmluvnost! Mé slovo jest tak chudé, jen srdce v hrudi mé ti v bouři lásky hude: Žij, s dívčou se Slovenkou, sestrou Moravěnkou a s panenskou tou naší mladou svoboděnkou! Však v jasu zjevů blaživých a lepých – hle, zápasiště příšer, dravců slepých, ký chaos to? Ó, Rusi nešťastná! Dřív domov ideálů nám tak blízkých, teď výheň vášní ukrutných a nízkých a padlých duší spousta propastná! Ó, pyšné carství! Kolos na hliněných nohou se zemětřasem shroutil na Rus přeubohou, a ona šílí, hřeší – kdy se bude káti? 50 Kdy nad prokletím jejím přestaneme lkáti? Kdy její genius k ní usmířen se vrátí? Kdy svitne vzkříšení zas v národě tom velkém, a kdy zas Rusko sroste se slovanským celkem? Ó, věřme: duše slovanská se vzchopí jak poselkyně míru za potopy, a tonoucí zas naleznou svá vesla, loď záchrany by v hloub jim nepoklesla, a pro vlast, pro lidskost a pro osvětu zas budou sloužit bratřím svým a světu. „Jsme jeden duch a cíl!“ k nám zavolají, a prapory nám v každém slávském kraji se jarně ověnčeny rozevlají tím věncem srdcí z lípy ratolestí, jenž druží svornost, svobodu a štěstí! Tak zhyne zhoubných svárů satanstvo, a hymnický šum lípy zašelestí: Žij k nesmrtelnosti, žij, Slovanstvo!

ZA SLAVNÝCH DNŮ.
Ó, slavné dni! Vzduch zlatem slunce zvonil, z nás každý v srdce záchvěvu měl harfu královskou, z níž hymnu ronil tu sladkou, v jejímž nápěvu nám roste v sílu česká duše měkká a v smělý vzruch se povznáší, jenž ani vzdorů mstných se nepoleká, co nám jich škůdci napáší. Ó, bylo nám tak velebno, tak zbožno, jak Bůh, ne my, by přísahal, že brání našich práv! Zdaž bylo možno se báti snad, že Bůh by lhal? 51 Ó, slastné dni, kdy jásaly kol davy v tom hřmění mocně líbezném a národ přímil hlavu vedle hlavy jak ve věnci již vítězném! Šel národ jarý, radostnou šel cestou, slast v oku, oheň ve tváři, jak junák šťastný kráčí za nevěstou, již družba vede k oltáři. Tam sloučili svůj osud pro věk celý. I zaduněly varhany a zdálo se, jak andělé by pěli jim v lidských zpěvů burany. A se snoubenkou milenou spiat slibem, muž – národ vedl si ji zpět; tvář klonila jak v studu jemně libém, šla bílá jako jarní květ. Zdaž byla krásná? Zdaž jí líčko zalil nach štěstí, lásky horoucnost? Kdož ví? – Ji bílý závoj celou halil, jen vím, že slula: Budoucnost. *** Ó, skryta pod závojů mysteria, ty, neznáma i proroku, ty tajemná: jsi Rachel nebo Lia, jež Jakubu jdeš po boku? Ty osudná! Jsi šalebná? Jsi stará, jsi lživá, lstná, jak hrozíme se tě? Či vedeš, v mladé kráse slibně jará, si miláčka v ráj na světě? 52

PO SLAVNÝCH DNECH.
Dohřměl jásot, ztichly fanfáry, věnců prosty trčí stožáry nad zástupů vlnícím se mořem. Spásný div byl včera zaslíben, svátek minul, nastal všední den se svým starým klopotem a hořem. Přívalem jdou zvěsti Jobovy, a jak zatopené ostrovy bortí se nám pod kročeji břehy, zem se drolí přes noc do rána, pídi po pídi nám trhána! Již nás bičují vln dravých šlehy. Z chmur co chvíle zašklebí se blesk. „Cha-cha-cha!“ se řehtá hromu třesk, buran výsměchem jak zpitý ječí. Sůva skuhrá s blízké mohyly: „Snem jste holou pravdu přesnili, přejásali jste své nebezpečí!“ Mlč, ty sůvo, ptačí strašidlo! Stvůro, již k nám peklo vykydlo! Pochybnosti, jež nám srdce rdousíš! Zla i zkázy pustá hadačko, proti sladké víře rouhačko, na lup sváteční si zoban brousíš? V slunci slepá, po tmě vidoucí, poulíš oči v taje budoucí, – co tam vidíš v temnu záhad jejich? Zraky tvé-li oslňuje zář, nebo v tmách čtou starý slabikář o hrozných a zkázných Fata rejích? 53 Houkáš-li nám věštbu neblahou, nuž, ta buď nám zdravou výstrahou! Rázně vztyčíme se probuzeni ze chvil opojných a ze slávy; vykasáme sobě rukávy zmladlou silou k tuhé práci denní. Udeřily do nás hrozby ty; zříme hráze své kol rozbity, cítíme však ztvrdlé svoje svaly; navalíme balvan k balvanu, stmelíme svým břehům ochranu z hlubin moře vyzděnými valy. Neb co dravé moře uchvátí, nikdy ze dna samo nevrátí; v zápol s mořem napněm všecku sílu Stráže bdí; jen huč si, příboji! Jsme tu v zástěrách a s nástroji, po svátku je k práci den; ej, k dílu!

NA VÝSLUNÍ SVOBODY.
Již rok, co konec je s tou naší otročinou, s tou hanbou vyhostěnou přes náš práh! Buď vítáno, ty slunce nad otčinou, jež planeš ve světových prostorách dnes na témž divotvorném, zlatém bodu, zkad zasvitlos nám prvně na svobodu! Tam stůj, jak v biblické jsi stálo čarozvěsti! Ó, kéž by Jozuem byl český lid, by slunce zastavil v tom bodu štěstí a nedal mu se ve sklon uchýlit! 54 Tvůj zénit kéž by nikdy nepotemněl a radostný náš úchvat konec neměl! Však víc než legendou je div, jenž stal se s námi. Ač zákon Fata již nás pokořil a z kouzla chvil, jež nemožnostmi mámí, prst pravdy hrozebný se vynořil; ač slunce, ač i štěstí míjí plaše: ty, slunce štěstí, zůstaneš již naše! Ty, slunce svobody, nám nezapadneš s výše; svá srdce jsme ti zasvětili v stan; tam září světlo tvé, tam žár tvůj dýše, nechť noc se chmuří se všech světa stran; ó, svobodo! jsme s tebou nerozlučni, ač před tebou jsme teprv dětmi, učni. Nechť množstvu záře tvá snad oslňuje zraky, nechť sopečný v něm rozviřuješ var a jiskříš v labyrint mu křivolaký, kam chtivě pádíc, tápe v tmu a zmar; nechť v opojení vítězství a pýchy v blud upadáme, v omyly a hříchy: Přec robských řetězů již nikdy nepovlečem; nás nehodnými oněch neuzříš, kdo za svobodu duchem nebo mečem šli v boj a dali krev či nesli kříž; v jich stopách – jak za svaté hvězdy světlem – jdem k tobě a chcem dojít k spáse v Betlem. Buď zdráva, svobodo! Zhoj, uzdrav národ chorý! Jak rajský anděl s mečem při něm stůj, dech cizích morů zapuď za obzory, ať zdráv je s tebou, pravdiv, čist a svůj, ať poslání své koná ušlechtilé, jak ctnostní předci v slávě starobylé. 55 Pak, svobodo! nechť dál se valí časy, jež vratkou lunu mění za týden, vzpláš sluncem věčným, nic tě neuhasí, neb nekonečný vznítíš, zlatý den, jenž – jako moře vnímá světa řeky – v jas tvůj, v jas blaha pojme všecky věky.

S JITŘENKOU V DUŠI.
S jitřenkou v duši vstupme do svatyně, s plamenem srdcí v lampě křišťálové! Do včíra tměl se mocný portál stinně, strměly příkré stupně nehostinně: ozářen zorou však nás v kráse nové vítá dnes chrám, jenž Budoucnost se zove. S velebou v duši spanilou a hvězdnou každý si přijď sem pro svůj božský podíl, s nelhanou vírou, s vůlí nenámezdnou, neboť zde Bůh dlí nad propadlou bezdnou, kde z tenat lotrů, z křivd nás vysvobodil on, živý Bůh náš, jenž se z lidství zrodil. Toužíte duší vzňatou Boha spatřit? Boha, jenž jest a dokázal svou jsoucnost? Sem spějte, v jeho znamení se sbratřit, balzámem smíru jizvy rozluk zatřít! Tam jen jest Bůh, kde dobrých silná vroucnost staví si hrad, neb v ní jest všemohoucnost. Či by měl větší zázrak v důkaz božství učinit duch, ten tajný řidič dějů, nežli že národův a zemí množství k lidskosti právům vznesl nad divošství? Světlejší div-li vzplál kdy z losu rejů, krasší-li dílo z dílen čarodějů? 56 Hle! Padly šalby, modly, chlubné zkazky, jakým jen znásilněný rob se koří; s obludou zvůle, měnící své masky, posvátné prý – však hnusné rveme svazky; lžichrámy, stolce neřesti se boří – nový dnes Bůh i nový svět si tvoří. V proměně věků před našimi zraky zjevilo se to Nejvyšší, to Svaté, dějům co rovná pochod křivolaký, v oharky sžíhá molochy a draky, obrací vrahů dýky jedovaté v hruď jejich, tyranům jich spády mate. Ó, kéž to cítí každé srdce nyní, nadějí bušíc před budoucna branou, národ že stojí nadšen před svatyní, k níž toužil v strastech, pro niž zázrak činí vznešené božstvo sudbou svrchovanou – Svoboda slunná, svítíc zorou rannou. S jitřenkou v duši! Dej nám, čistá vůle, chránit své vše, zač žili jsme a mřeli, krev svou zač prolily dvě světa půle! Svorným jak včelám královna v jich úle, spravedlnost ať svobodným nám velí! Kdo zřeli její zjev, ti Boha zřeli.

DNES TOMU ROK.
Po prvé dnes tomu rok, Čechů co přívaly hymnu ti zpívaly nejsladších slok, vítaný zázraku, zpravděné snění, žehnaná pohádko, – osvobození! Dnes tomu rok, do věků radostných jásavý skok! 57 Přetekla míra, – v ten mih trůny se kácely, dějiny splácely despotů pych. Po čem duch národů volal tak dlouho, dalas nám, svobodo, splněná touho: tyrana střást, dynastům výhost – a sami si vlást! Rok tomu. Nebylo však štěstí to zadarmo, lehčí být o jarmo, o cizí tlak: za srdcí nejdražších krvavá vřídla plec místo jha cítí jako by křídla; za věky muk dědí svou svobodu mučenců vnuk. Vroucně, my uvolnění, uctěme v paměti těžké ty oběti vykoupení! Nestačí slavomam opojně vratký ani cit bezpečí lichotně sladký; bez pravých snah svobody žeň by se rozpadla v prach. V našich teď rukou to jest: svobodu zachovat nebo ji pochovat! V čem naše čest? Budem se svéhlavě rváti a štváti, kdo s koho, až druha druh k zemi sklátí, až ušlapán bude náš stát, a náš vrah – zase pán? Hleďme si do svědomí: v podobě mlhovin zdali nás mnoho vin neohromí? Ej! rok ten prvý byl tápavým krokem, nadějně s druhým se vítejme rokem! Zbystřený hled k cíli ať vede nás očistně vpřed! 58 Vpřed, nechť tam propast či sráz! Nezbluďme, rodáci: triumf jest ve práci, velmoc jest v nás, výše-li vznesem se nad všedním chtíčem, vlasti své sloužíce duchem i rýčem! Vyšší jen cíl vdechl sám Bůh Čechům v tělesný jíl. K myšlenkám krásným se nést českým jest učením, národa určením. Dejme se vést otčinou svobodnou k svobodě svojí, v jejím vždy díle a v jejím vždy boji, s ní krok co krok, v nadšení svorném – jak dnes tomu rok!

KU PAMĚTNÍMU DNI.
Šly vlny dob jak píseň věku, jak dlouhá, slibná pohádka. Ó, tvůrčí dne! Dnes hymnou vděku buď slavena tvá památka! Co národ nosil v srdcí touze, to složil tobě do vínku; co rostlo tiše pak a dlouze, dnes hlaholí ti vzpomínku. Buď zdrávo, svorné lásky dílo, jímž vládne lad a pohoda! Jak zpěvné moře, česká sílo, duj velepíseň národa. Ať místo vzdechů porobenců a zoufalého reptání již v našich krajích s písní ptenců jen jásot zní a žehnání. 59 Ať celá vlast jak harfa zvučí vždy harmonickou lahodou, ať v souzvuk bít nám srdce učí a k vítězstvím růst svobodou!

DRAHÉ SVOBODĚ!
Čím déle mdlel náš rod v tom porobenství kletém, v tom třistaletém útlaku, tím kmitla’s jařeji k nám blesku letem ó, svobodo, ty zázraku. A čím jsi náhleji k nám luzně sklonila se jak s čarovného nadsvětí, zdaž není okamžik tím blíž, kdy zase tvůj vzdušný přízrak odletí? Ne! – Čím byl tužší boj, jímž dlouho předci naši tě dobývali pro děti, tím jsi nám vyšší, světější a dražší – až k zbožnění, až k oběti! Vždyť tekla – skoro dnes – krev bratří ve stech bojů též za tebe – krev nejmladší; ta proudem z nejhlubších se lila zdrojů, a moře smýt ji nestačí. A není útrapy v tom světě jakékoli, jíž nevznesli jsme na výkup! Tím více však nás kalné skvrny bolí, jež hyzdí hávu tvého rub. Čím víc však tajných vad, tím palčivější snaha: „Pryč se lžislávou nejistou!“ A komu, Svobodo, jsi v pravdě drahá, ať neotálí s očistou! 60 Ne aby v nahotě snad pranéřoval tebe, ty nedostižná bohyně! Nechť očistí jen každý sama sebe před prahem tvojí svatyně! A každý víru tu ať přijme nesobecky: tvrz práva žeť jen čest a mrav a svoboda žeť zákon pro nás všecky, ne volnost pro sobíků dav! Všech láskou bratrskou i prací všech a hřivnou zraj spravedlnost vespolná! Tak vzroste stát, v němž ideály živnou, i svoboda v něm nezdolná!

PŘED TVÁŘÍ SVOBODY.
Proč, proč se zoveš svobodou, ty sladká do budoucna přípovědi dob šťastnějších? – nechť jsi jen dítě touhy a sen snad pouhý, či zvěstí vážným tuchám sourodou, jež věky po věcích jak víru dědí: proč, v děj kdy zhutníš, jménem záludným jak ohněm vína zpíjíš rušné mozky, štveš ku překotným činům osudným a hromadíš v nich křivdy, krev a trosky? Tvé jméno mámí divou závratí, v níž bujnost sobecká vše zatratí, co poutem jest: i lásku, milosrdí, i povinnost – a každý ústup druhým! Ne jeden, tisíc tyranů jhem tuhým pak rdousí bratry, slabým vládnou tvrdí, neb dravá svoboda, jež všecka pouta trhá, vždy u cíle se ve svůj zápor zvrhá. 61 Proč dalo’s lidstvo, spáse svojí sněné to jméno třeskuté, jež dráždí zdáním, že servat okovy je vším, co spasí? Vždyť vše, co na zemi jest požehnáním, co nad příval a bouř se duhou klene, vztek vichrů konejší a požár blesků hasí, toť shodou všemu žití plodně spolnou, všech vůlí smlouvou smírnou, páskou dobrovolnou. Ó, pouta posvátná, jimž podává sám ruce ochotně, kdo poznávápoznává, co vroucně lidského jest ve svobodě a s jejím řádem v pravé, krásné shodě: ta pouta, vodící nás k obětem, jež každý za všecky jest dlužen klásti, by jiných o zblo práva nezloupil, všech svobodu však družně vykoupil své vlastní nesvobody přejnou částí, – ta pouta lásky musí námi vlásti, až svatá volnost vzejde nad světem, by zmladila jej krasším rozkvětem! – – Či na stotisíc rozpoutaných zvůlí a pychů, vášní, choutek žralockých chce zemi rozdělit si s peklem v půli a dokázat, že nemůže svět lidský být bez drábův a bez pout otrockých, an svoboden jsa, zuří zběsilý, jej krotit že jen může násilí, a proto v porobě že bude vždycky? – Ó, duchu svobody, přijď, osviť chaos hlav, vzněť v omámený dav jas cti a řád i mrav! Blíž hrobů, na nichž ještě vlhne padlých krev, již rozplaš kejklů zištných reje pradivošské, a v čisté podobě se lidem zjev, ať zří, že tvoje tvář jest krásy lidsky božské. 62

PO DVOU LETECH.
Dvé let, co jásot zavlál českým vzduchem, že unikli jsme mrzkým řetězům! Ples náš hřměl jedním hlasem, jedním duchem vstříc geniům a rekům – vítězům, když svobodu svou vítal národ svorný, slit v kovový štít lví a v tábor nerozborný. Dnes chmurněji... Ta svoboda tak mladá – a již má rýhy strasti na čele! Hle, jarý strom, a již mu listí padá, jak chladná jeseň když ho nastele, a s větví lípy odervány vlají ty její listy, jež se srdcím podobají. Dvé let, co padlo násilí, jež ve dví nám rodnou zemi chtělo roztrhat... dnes, národe, ti z těla živé ledví i srdce vlastní syn chce promrhat, jsa sveden zámeznými parricidy, chce zapříti svůj rod a národ rváti v třídy. Slep důvěrou v lež bludověry cizí, že k smíru vede lidstvo nových dob, kde nebude než spravedlivost ryzí a po národních záštích ani stop, hluch k pravdě jest, že ti, kdož tak se chlubí, vše, co jest plemen jiných, záštím dravě hubí. Snět odpadá-li s národního kmene, svých plodů aby jemu nenosil, neb vlky-li mu bují od kořene a vyssávají mízu jeho sil: kmen zůstaň sobě kmenem, národ celkem, i rosťte oba k výši v poslání svém velkém! 63 Ne, neskloň, národe, se v zoři rudé těm šalbám beznárodních proroctví! Co potlačuje národnost, to bude vždy nejotročtějším všech otroctví a barbarstvím, že černějšího není, neb zmrzačuje ducha celých pokolení. Ne, nikdy neustoupíš, rode český, zpod praporu, jenž věkům znamená, žes národem! A nikdy s dějin desky ni zášť, ni blud, ni zvůle vzbouřená – nechť drásá nebo líže, lže či bode – tvé značky nevyhladí, věrný, český rode! A hvězd-li ptáš se, zdalis blíže cíle, když hrozí rudý Mars i Hladolet, a zvíš, že došels o krásné jen chvíle vpřed k metě, ale nazpět o sto let, a znova v těch, kdo zchladli bez účasti, zas křísit z mrtvých musíš lásku k vlasti: Jen vzhůru srdcem! Neklesejž ti víra! Z nás každý rozpal nadšením svou hruď, vzplaň srdcem v buditele, v bohatýra a lásce k vlasti apoštolem buď! Ať povel, zákon, skutek, slovo přímé všem hlásá: V znamení té lásky zvítězíme! Ať utuží se vůle v nás co skála a zcelí národ! Dob ni věků svod ni padesátá internacionála si nesmí podmanit náš český rod! Dvé let, co svobodě jsme hlédli v líce – patř, národe náš, v její tvář let na tisíce! 64

DOŠLO NA NÁS.
Teď došlo na přísahy naše, ne na slova, však na činy! Dřív osud, zotročením straše, bral na nás cizím drápem důtky, štval černožluté harambaše nám v před i v týlo, v dravčí půtky, chtě přervat naše dějiny svou hrubou sekerou jak lano lodi, aby vzal jíji proud; když jsme se na krev dobývali z pout svou silou veškerou: ó, ctili jsme se jako hrdiny. My rvali jsme se, co v nás ducha, ráz proti rázu, s násilím, zášť nepřátel když slepá, hluchá nám železem a zvůlí vládla, by rod náš jako prsti krucha byl zdrcen silou jejich rádla, by chtíčům jejich zlotřilým dal v pospas úrodu a zmizel v odcizení, v bezdomí! Tu plamenem nás žehlo svědomí a láska k národu nás učinila lidem zmužilým. Vzdor proti křivdám z cizí ruky nás naučil, jak bojovat, a v našem duchu tvrdly suky, v nás bystřel soud, ba jiskra vjela i tichošlápkům pod paruky a smělcům do celého těla. Když odpůrce jsme zřeli chybovat, v nás hromně bouřil hněv! 65 Vstříc potupnému od nich úkoru vždy rozhodni jsme byli k odporu a vřela naše krev tím víc, čím u cizáků více vad. Teď na nás došlo. Skutkem nyní zjev Čech: „Sám vládnout dovedu!“ A cizího kdo z hříchu viní, zda hříchu sám se umí stříci; že to, co hlásal, to i činí a neuháší vlastních svící; že snáší s jasem v rozhledu, co na bedra si vzal! Že ctnosti dost je v národě, by vládl ke cti svobodě, již toužně k sobě zval, a svým jsa, nesnížil se v nohsledu.

NOVÉMU PŘÍŠTÍ.
Dej, dej, mi vzhlédnout v jásavý svůj zrak a k slunné skráni v paprskovém věnci! Mé srdce zvonem bije do oblak a zpívá s jásavými okřídlenci. Dej pocítit mi radostný svůj dech, jenž voní jarem nejrannějších květů, a haluzky si k nohám sypat nech, v tu šlépěj nejzářnější v drahách světů, Kam duchem letmo tryskám nad oblast pravd krutých, starých? K snům snad v nedohledno? Jsi Zjevení? Jsi Naděje? Jsi Vlast? Jsi Svoboda? – Ó, tys to vše a jedno! 66 Jsi Splnění, jež za nejdražší slib svou bezeskvrnou pravici nám dává. Jsi Budoucnost, jež ratolestmi z lip nám nad střechami pozdrav zítřků mává. Jsi Spravedlnost – očista i trest, jež rány hojí, smrt a spoustu světí a smývá s plemen krvavý jich křest, jak žrec by myl svůj oltář po oběti. Jsi touha věků, ztělesněná dnes, jsi vykoupení naše, všech – i příštích; jsi z hrůzy, volající do nebes, kmen palmy míru, vzrostlý na bojištích. Ty, lidskosti, ty, svatá myšlenko, ty, kacířství kdys bratrského slova, ty, české víry dávná zrozenko, ty od nás vyšla’s, k nám se vracíš znova. Všem zemím vlást jsi povolána v ráz, však žádný světa kraj tě neoslaví jak domov tvůj. Zde všecka srdce v nás se perlí jako číše na tvé zdraví. Ať vypije ta půda radostná všech perel rosu, jež nám z duše plynou a v nichž se stkví hra barev milostná jak duha rozepiatá nad otčinou.

MODLITBA Z LIDU.
Dej nám, Bože, české štěstí, však jež roste z vlastní snahy, ne snad, aby osud blahý sám je do nás vtloukal pěstí. 67 Užijme ho z vlastní lžíce po zásluze, bez šumu, ať je lží, že máme více štěstí nežli rozumu. Moudrost, Bože, dej nám strážnou! chytrá lest kol zradně střáhne, v bludištnaté temno táhne lehkověrnost nerozvážnou. Dej, ať v přísném pravdomilství hrozbám sudby zříme vstříc, nechť i zvyklé pošetilství „hejsa!“ výská sebe víc. Ať svou cestou vytrváme, dej nám stálost, Bože milý, bychom hned se nevrátili, jestli se nám kolo zláme. Ať hned nářek nezakvílí po jásavém lomoze; statečně ať jdeme k cíli pěšky jako na voze! Dej nám svornost, velký Bože, bratrské nás vyuč lásce, ne by k druhům kdos co k chásce shlížel zpupně jako dože. Spolná vůle v každém dechu, ta jen všech je bezpečím,bezpečím. Dej, ať není Čech zas Čechu nepřítelem největším! Méně svárů, méně řečí, méně sobství v denních shonech, méně svízelů nám ponech, vždy však trochu nebezpečí! Špetka strachu o své právo vždy nám bývá potřebou; vlastencům je v Čechách zdrávo s cizí metlou nad sebou. 68 Dej nám, Bože, sílu na vše, povinnost co dál nám velí, po tom, co jsme vytrpěli, první náraz překonavše! Dej nám sílu k zdaru díla, chrabrost u nás uhosti! Nutna jest nám obří síla proti vlastní slabosti. Nejsilnější velmoc světa, vítězka, jež nás vždy zdolá a pak Boží soudy volá: toť ta naše slabost kletá! Modlíme se proto, braši: „Silný Bože, pomoz nám!“ – Jenom – na tu slabost naši dost-li silen Pánbůh sám!?

MENŠINÁM.
Vy předrahé našinské menšiny, jež na cestě křížové, naší i svojí, jste nesly a nesete na lbi své v znoji vždy trnovou korunu otčiny! Vždy obětmi jste – a vždy hrdiny! Vždy k obraně nejkrajnějšími jste v řadě a krvavě čelíte zášti a zradě, vždy v souboji s nepřátel zločiny. Když cizák si na výboj přikluše, vy první jste na ráně útokům vrahů, krev česká vám deptána na každém prahu a nůž vboden v hrdlo i do duše. 69 Jest hořký váš kalich dnes nedopit, vy stateční mučenci, rekové skromní! Ó, kdo české srdce máš, na ony pomni, kdož cizotě brání nás potopit. Vás nebýt, vy bratři tam na mezi, a té vaší nezdolné k otčině lásky, jak příval by zrýval a dral české hrázky, by vepluli cizí k nám vítězi! K jak prokletým hnal by nás proměnám vrah, jenž, co je českého, ničí a tráví! Vy, živoucí hráze, vy buďte nám zdrávi! My víme a slavíme, čím jste nám! My hajme své strážce, své vojíny, své pohraničáře, své soubojovníky! Jim bratrská pomoc buď, ne pouze díky, a se srdcem dlaň, nejen vavříny. Vy však na té národní souvrati vždy vizte, že vaši jsme my, jak vy naši; nechť hrozby všech Němců nás plaší a straší, vás nikdy si nedáme urvati! Ne odcizit! Výhost buď obavám! Však cizácká choutka se schlípí kdys bědná. Vlast zůstane naše, vždy celá a jedná! V ní vždy, naše menšiny, sláva vám!

STARÝ NÁČRT.
List rýmů starých, útržek to pouhý, již požloutlý a zapomenutý, mi přišel do ruky. Mé dávné touhy čte na něm vypsané zrak pohnutý, a přes dálavu čtyřiceti let se vmýšlím v zapadlou tu črtu zpět. 70 „Pot na tváři jest šlechtickým nám znakem. Kdo nepracuje, jest jen lidstva brakem, neb sám se vypovídá mezi plevy, kdo tvrdým, zdravým zrnem nechce býti. Jen při zásluze radostno je žíti, a poločlověk ten jest, kdo to neví. Jak? Člověk pyšný pravdě té se vzpouzí, že k práci příroda v něm život vzbouzí? On, samozvaný vladař tvorstva všeho, jak potupy a jha se práce leká? A neví, v slupce žití pro člověka co víc než slupkou jest, žeť dílo jeho? Vždyť dala věčnost práci původ přímý, ta velká síla s blesky klikatými, jež v nesmírnosti spřáhla globy zlaté a horstva ukovala k zemi syré! Jeť práce všeho bytí jádro čiré, jeť genia i prášku fatum svaté. Když plod svůj tvůrčí – svět náš v plné zdobě – v dar lidstvu dala, zjevila svou vůli: „Zde oddávám ti druhou práce půli, ty pracuj, osud vlastní urob sobě.“ A lidstvo jarým lopotí se ruchem, jak dobrý dělník tvoří rukou, duchem. Hle, národové – jací pracovníci! Stroj síly obří slabým rukám slouží, an důmysl i mrtvou hmotou krouží – i láskou, krev a pot všem stírající. Hle, lidstvo v díle! V horečné své píli k své vlastní síle poutá živlů síly: tu blesky jako ochočení ptáci a bujný vítr chycen za perutě, ba oheň s vodou, svářivší se krutě, syn země spřáhá ke smířlivé práci. Jeť práce mocnou bohyní všech moří, i v horstva útrobách jí oltář hoří, 71 hle, před ní kleká velbloud v pouště pláni, zář její v komůrce plá nad mudrcem; jeť práce hybným, vroucím země srdcem, jež tepem svým jí plodí požehnání. Jeť práce mocnou, obrovitou paží, jež lidstvo objímá, je tísníc blaží, jeť svátostí, jež krotí dravé sobství, křtem horké rosy své je zažehnává, tak soky sbratřuje a vyrovnává; jeť svoboda jen v jejím svatém robství. Ctí dob jest práce, národů jest slávou, všech kmenů vesnou, říší plodnou šťávou. Však práci věků kdo svou zvůlí hubí, kdo svému bratru setbu v brázdě ničí, „jsem obnovitel světa“ kdo se chlubí, „kdo proti mně, ať zhyne,“ zpupně křičí, „mně požitek a jiným trud,“ kdo hlásá: ten lidskost bije v tvář a v oči drásá. Nic nestvoří ten, kdo se dílu rouhá, jež vykonala dějin práce dlouhá – ať pílí mozolných či něžných rukou, ať umem duchů, v odkaz jejich snahy! – A kdež jest výtvor nad náš jazyk drahý, v němž srdce otců slavně k našim tlukou? Kdež arcidílo nad tu sladkou skladbu, kde chrám, kde tvrze nad mocnou tu hradbu? Kdež poklad nad řeč lásky našich matek? Kde čistší zrcadlo jest českých duší? A čí že pěst mu hrozí a v ně buší, chtíc obraz v něm dát v pospas, v tříšť a zmatek? Tu končí starý náčrt rýmování. Však nebýt písmen vyrudlých, pak ztěžka bych klamnému se ubránila zdání, že čtu a vnímám plný obraz dneška. 72 Z tak dávna táhly myšlenkové mraky, až v bouřlivé se srážce duchů střetly. Co nám tak dlouho zastíralo zraky, než poznali jsme bleskové ty metly dnes šlehající staré světa viny – i naše též i naší domoviny? Co v zašlém věku večer zameškáno, nuž – vzhůru do toho! Je čas, je ráno, a světlo nebes život křísí k práci! Nuž, srdce k svým, dlaň k dílu, sourodáci!

ODZVONILO.
Pobrali nám zvony, z nich si děla slili. Komu jen as ony, komu odzvonily? Hlaholiti slávu měly pro tyrany, svobodě a právu vyzváněti hrany. Jazyky vám vzali, zpěv jim umlčeli, místo srdcí cpali do nich k vraždě střely. Znesvěcené zvony! Musely jste spáchat tisíceré skony, míle krví zmáchat. Místo hudby míru hřímat války lomoz, lásku, naděj, víru pohřbít, Bože, pomoz! 73 Výti jako vzteklá štvací smečka chrtí. každý ryk dul z pekla, v každém ortel smrti. Pro zpupnost a panství hlav, jež prý jsou svaty, měly do poddanství národy být jaty. Ale jinam vážku svážil soudce světa; pohnal na porážku otrokářstva kletá. A těm bohům světským s podlými jich many, ukrutným a sketským, těm teď zvoní hrany. Z děl jim odzvonilo litých zvůlí jejich. – Bývá tak i bylo v divných světa dějích!

BEZ ODVETY.
Nechť křivdu na křivdu, zlo ke zlu jste valili nám v živý hrob a svému násilnému žezlu nás otročili v rejdech dob: My nebažíme vám se mstíti, my nesoptíme odvetou; trest na vás jiné ruce sřítí, jež na hřích bič si upletou. 74 Pěst nadlidská, jež světy drtí, ta kruší obří zločiny, lvům slávy píše ortel smrti, nechť zvem ji „Bůh“ neb „Dějiny“. My patriarchů heslo ctíme: Msta budiž Hospodinova! My vždy jen lidsky odpovíme, co káže lidství obnova. Jak budete vy k našim dobři, dle práva budeme my k vám; zde na to pravice, vy obři! Ne k podlým úkladům a mstám. Žít rovni s rovnými – všech časů to hvězdou jest nám sálavou! My nezkřivili jsme vám vlasu, nám křivda vždy jest ohavou. Ne, neublíží Němcům Češi; buď, soku cizí, pokojen: když Češi proti komu zhřeší, vždy jistě – proti sobě jen...

U CESTY.
Svah lučný kde se kloní u cesty, kříž stojí s Kristem. Stařík před ním klečí, a tichých modlitbiček šelesty se mísí nad ním s lípy šumnou řečí. Dvé prázdných křížů záze s obou stran pne k větvím lipovým své paže holé; jen s jedné visí černé hnízdo vran. Tam chmurný chodec zastavil se dole. 75 Naň stařík, z pobožnosti vyrušen, zří užaslý. Zda člověk onen šílí, že sepiav ruce, vážně zasmušen své čelo k potupnému břevnu chýlí? Kmet dí: „Co činíš? Zde viz Kristův kříž! Tam na onom pněl zlosyn na Golgatě; když tam se modlíš, tím jen vraha ctíš; sem pojď! Zde Bohu pokloníš se svatě.“ „Vím,“ vece chodec, „čí ten kříž tu jest a proč dán po bok spasiteli Kristu; tím, že byl vztyčen škůdci lidstva v trest, též posvěcen jest světu na očistu. Věz, modlím se tu za spravedlnost, zvu na padoušství metlu z ruky Boží, kde lotry bíti váhá zbabělost, an zlovolníků pých se denně množí. Vždyť zem, než pluh ji k setbě zúrodní, tak vzdorně tvrdá pro poctivou snahu, když milostivý déšť ji zavodní, jak strdí změkne k daremníků blahu. A lidstva záchranu, ten chtěný div, duch největší všech duchů kdyby snoval, však neměl odvahy být spravedliv; byť Bůh sám, marně by se obětoval! Ať mluví soudná pravda Golgaty, tré křížů vypiavší si na znamení; z nich dvěma – spravedlnost odplaty a jedním hlásá milost odpuštění. 76

DĚTEM ODCIZOVANÝM.
Kéž do srdce nebeský mladosti jas lze vrátit, když tesknotou buší! Ó, moci jak dítě se modliti zas tou nevinnou, věřící duší! S tou vírou, vzlet modlitby nad světy hvězd že pronikne nesmírnou tiší, a tajemný Věčný, jenž soucitem jest, rtů dětinných šepot že slyší. Ten nejbolestnější bych vyslala kvil, jenž zazněl kdy do nadesvětí, sten z hloubi, jak z nejtěžších země té chvil, vzlyk pro vás, nám zcizené děti! Co vlast vašim duším kdy schránila v dar, svým dědičkám pramáti česká, vše nepřítel násilí ubíjí v zmar – a zlovůle s chechtotem tleská. Čest otců, mír matek i mladosti vzruch, jenž v pamětech svatých má zřídla, to dere z Vás cizáctva barbarský duch, jak motýlům trhal by křídla. Krev rodnou Vám loupí, chléb duší i těl! Jak nezoufat nad Vaší trýzní? V něm záštím cit lidskosti zledovatěl, – v nás po spravedlnosti žízní! A slábo-li matčino náručí jest dnes k obraně dětí tak mnoha, lze hledat jen věřícím, vzhůru jen cest tam k rozsudku velkého Boha. 77 I chtěla bych čelem se skloniti v prach a modlit se z hlubiny hoře: „Chraň, Otče, své děti, jež obmyká vrah, ó, zachraň je z cizáctva moře! Řeč od úst jim bere, klíč zlatý to všech nám nejdražších pro duši statků; dny mládí jim ztemňuje, rdousí jim dech, an před dětmi hanobí matku...“ Ó, výkřikem chtěl by se ozvat můj žal a k nebi nést žalobu dítka; leč jestli kdy vzdech můj tam orodoval, z mé modlitby vyzněla výtka. Ta vyčítá Bohu – a přece zas bol jej volá... My lidé jsme tací! – V tom jest mi, prst jasný že pohrozil v dol a nebe že výtku mi vrací: „Kdo nebesa viní? Ty, země? Tvůj děj jest dílem tvých vlastních jen synů. Tam žaluj, tam suď, a kde křivda, tam dej slz méně, víc vůle a činů!“

PŘED TVÁŘÍ JANA HUSA.
Slavíme tě, Mistře Jene, nad vítězné bohatýry, velký Čechu, ducha reku, tvůrce nových, lepších věků, jenž jsi za svobodu víry osvícené, očištěné pravdu božskou, výsost lidskou ztvrdil smrtí mučednickou. 78 Žádný světec na oltáři neoslaven takou září, jako ty, když tvoji kštici sžíhal plamen na hranici! Pravda byla berlou tobě, jížjiž moc žádná nepřelomí, stvořen Bohu ku podobě, Boha poznals ve svědomí. Nikdo nebuď ke lži louzen, čist buď kněz i člověk světský, pro víru však nikdo souzen, ale klaty šalby všecky. Jist svou pravdou, jsi se nebál církve tehdá všemohoucí, její hněv ať krev ti střebal, hájils Boha pro budoucí. Zbožňuje tě doba nová, zraky hrdě k tobě vzpíná, ctí tvé jméno, ctí tvá slova, na tvůj příklad zapomíná. Mnohý nadšenec – ó, víš-li? – z těch, kdo mní, že slouží světlu, pro toho, kdo jinak smýšlí, má jen pranýř, jed či metlu. Na odvetu protivníku, jemuž jiná pravda svata, brousí péro jako dýku, změněn v morálního kata. Jako církev neomylná přísný soud si osobuje, a čí mysl jinam schylna, toho klatbou kaceřuje. Názor, kterým sám se řídí, v dogma světí jako papež; běda, zví-li, po čem slídí: stezičkou že jinou šlapeš! Nejeden tak, nechať touží, Jene, být ti ku povděku, 79 vášnivě a slepě slouží modernímu středověku. S hesly volnosti se žene shýbat duchy pod jařmo, a tak bere, Mistře Jene, jméno tvoje nadarmo. Vrať se, jak jsi byl, tak smělý, ve své víře ustálen!.. Svými oslavovateli budeš snad – zas upálen.

HLASY Z NAŠICH MENŠIN.
Jest míru čas, již válka nezuří, smrt vražedná má oddech při obžinkách... Proč nám však ze zubatých cimbuří vztek metá smolné věnce po dědinkách? Že svobodni jsme? Že jsme vítězi? Že na dědičné půdě své jsme šťastni? A proč jsme postrčeni na mezi jak žebráci, jimž lícha není vlastní? Jsme doma? Pod svým krovem stiháni, ven štváni trnitými metlicemi jak bezdomci, jak bludní cikáni: jsme v otčině či v nepřátelské zemi? Nám cizota smí šlapat po hrudích, když česky zpívají a česky dýší, nám mlčet jest, jak by dech moru dých’! Jsme v státě svém či v čechobijců říši? Jsme psanci v středu svého národa, a není jeho čest nám pospolita? Zda krví připlavená svoboda jen pro nás nebyla z ní vydobyta? 80 Proč nepřátelský pych nám nad hlavou, svým praporem a kordem zpupně mává, svou zradou se nám chvastá s oslavou – a není pro něj trestu, pro nás práva? My po věk již, jak rozptýlená stráž jsme nepřátelům na nejbližší ráně, jen aby chráněn zla byl národ náš; zdaž národ valem přijde, nás též chráně? Ač bez moci, my nápor urputný svým věrným vytrváním přemáháme... Zdaž národ svémocný a mohutný zbraň kolících nás škůdců mocně zláme? Sem, srdce, ku bratrské účasti! Sem, hlavy otevřené, čela hrdá! Sem, sílo celé české oblasti! Sem, k sudbě spravedlivé vůle tvrdá! Sem, ku posile, kdo jste mužové! Sem, kdo jste matky českých pokolení! Sem, mládeži, své sny nes májové, zde posvěť je, ať každý v čin se mění! Sem přispěj krásný um, sem štědrá dlaň, sem práce pilná! Slyšte naše hlasy! Své osamělé výspy národ chraň, ať zachráněné výspy vlast mu spasí!

VÁNOCE DĚJIN.
Co předkům nejslavnějším odepřeno, co za hlaholu zvonů neslíbeno ni velkým Jiřím: svémoc národa, 81 to dals nám, Bože! Dar tak velkolepý, že nedobyl ho husitskými cepy ni světodějný slepý vojvoda! Když úkor krvavý nás nejtíž tlačil a z chmur, v nichž blesky praštěly, se mračil zlý osud na nás, hroziv, nevlíden – co snít jsme nesměli ni v toužném vidu, to dals nám zplna: žezlo v ruce lidu! O, byl to českých dějin štědrý den! To bylo narození naší spásy, náš Betlém s hvězdou nevídané krásy, „Hosannah!“ hlasné v naší půlnoci! My, hlavou vzhůru, srdcem ještě výše, jsme zhlédli zářný prst, an do tmy píše: „Jste svobodni dnes, včera otroci!“ Ret líbal ret, všech náruče se pialy, jak bratři s bratry jsme se objímali, vzduch jako bouří jásotem se třás; my na zem padali jsme, na kolena, a rodná prsť nám byla posvěcena tou láskou, jíž k ní vzpláli všichni v ráz. My přísahali jsme si svorným hlasem, že nade světů prostorem a časem ta chvíle svatou je nám na věčnost! Že zasloužit tak vznešeného daru a vždy jej chránit úpadu a zmaru chce mužně česká čest a statečnost. Že budem věrně, jako praví rodní, vždy stráži vlasti, nikdy chladně od ní se nerozprchnem v stero stanovisk; že z jejich cest už nikdo nezabloudí a nikdy k nevěře nás neodloudí cíl nízký, davů chtíč ni sobců zisk. 82 Však dnes, ó Bože můj! Když zříme s bolem, co křivopřísežných se hemží kolem: vstaň z jeslí, Spasiteli! Pomoz nám! Hle, vlast nám chtějí změnit v dravčí jámu! Přijď! Vyžeň svatokupce, lotry z chrámu, ať čist je svaté svobody zas chrám!

ZA CHVIL VÁNOČNÍCH.
Svět, prorván propasti, se trhá ve dvě půle; s dvou stran si hrozí stráže mostů zdvihacích blíž ohňů, ve zbroji. A v hůře v oblacích zní svatá zvěst: Buď pokoj lidem dobré vůle! Zvuk trouby pastýřské se mísí z tiché dálky s tou zvěstí andělů, tak sladce spanilou. Je Svatá noc, dnes celý svět je idylou a zapomíná na vřesk rozbroje i války. Jsme národ otrlý – a přece jako děti... Když Svobody den štědrý podal nám svůj dar, jejž nepříteli zrádce zaprodává v zmar: kdo čeká, že nám k spáse anděl s nebe sletí? Zdaž věříme, že světlem pravdy, smíru hymnou dráp dravčí obměkčí se v něžném pohnutí? – Zvon půlnoční se ozval ke hvězd klenutí a z oken chrámu planou záře ve tmu zimnou. Tu každou krůpěj krve, každou v hrudi cévku cit dětský, bratrsky nám vroucně proniká; ta svatá prostota, ta víra veliká zas v pokornosti klečí před jeslemi v chlévku. 83 Vždyť není těchy mimo víru v spásu lidství! Jen tou se na zemi kdys pokoj uhostí, však vydobyt a chráněn spravedlností! My věřme v ideály vírou bez pokrytství! My za chvil, kdy chce v srdcích svaté dětství k slovu, se modleme: Ty Věčný, věkům velící, spas, obdař dobrou vůli silnou pravici, ne hesly z pozlátka, však skutky z pevných kovů! Dej, aby divem Ducha Svatého jsa zrozen, stál všude pravý muž, kde muže potřebí, a národ, jenž svou krví pravdu velebí, byl jako jeden muž – a v pravdě osvobozen.

JEN AŤ!
Mysl českou teskná duma smuší! Jeden vzdech, jednu tužbu chová ve své duši každý Čech. Kéž ten zápas náš, ten klopot parný, krev těch ran, oběti a práce nejsou marný větru van! Kéž nám v drobty sobské, v liché střepy, v chabý prach nikdy spolné síly nerozštěpí vnitřní vrah! Kéž se úplň vítězství k nám zváží v příštích dnech! Jen ať nikdy chlubně neporáží Čecha Čech. 84

NÁŠ PĚVEC A BARD.
Oblakoplavců sourodák, svobody syn jak zpěvný pták básník je ve své zvůli; oheň a záři Helia přijímá křídlem genia, v zpěvech ji srší k důli. Nesmí mu velet všední dav: „To, po čem prahnem, písní slav, pěj, v čem se kochá množství!“ Básníkův kraj – to vesmír jest, země i ráj i říše hvězd, život i sen i božství. Jen co ti v srdci plá, to pěj, perly nám z vlastní hrudi lej, vynořené jí z hlubin, démanty duhou hrající ze slzí tvých se rodící, krvavý ran tvých rubín! Nemůže pěvcův majestát víc nežli v pravdě sebe dát; vyššího kouzla není. To chceme znáti, co v něm vře, když srdce své nám otevře v nejhlubším roznícení. Trnem však sladkým úžasem, když duše jeho ohlasem odpoví duši naší, když jeho srdce, zpěvný chrám, uctívá svátost, jež i nám nade vše též je dražší. 85 Plane-li vroucí jeho cit pro naši zemi, pro náš lid, pro naši slast i muku; nám že je srdcem nejbližší, když srdce naše uslyší v strun jeho družném zvuku. Nikomu nebuď na podiv, k pěvci že lnem, jenž pěl co živ národu i své zemi! Nádherný zjev, byť věštecký, k národu chladný, sobecký žeť srdci lidu němý. Radostně smíme říci přec, náš že jest věrný onen žrec, k němu že jdem jak domů! Bardům, však, cizím v srdci nám, tíhnoucím k dálným končinám, říci jen: tak jest tomu.

STRÁŽNÝ OHEŇ.
Kol chmurno a hrozivo, čas pro nás vážný: kol za každou mátohou nepřítel číhá! Jen pozor, ať neshasne oheň nám strážný, jenž v půlnoční temna kol z popelu žíhá. Ó nedejme uhasnout chrannému žáru, však srdce mu jediným krbem jest pravým. Ať v zápase větrů a živelním sváru vždy nezmožen hoří svým plápolem žhavým! Nic nemáme v světě než srdce své rázné a plamen té vůle, té lásky v něm svaté, a ten-li nám shasne, pak smrtné a zkázné nás pohltí temno a zničení klaté. 86 Výš vědomí zaplaň, hloub svědomí žehni, ať posvátný oheň v nás nezdolně sálá! V noc hrozivých mátoh, ty plameni, šlehni jak znamení věčné, jak přísaha stálá. Jak očisty záslib a spravedlnosti, jak práva i věrnosti koruhevkorouhev čestná jak ohnivý jazyk, jenž zakletí zprostí řeč pravdy, by mluvila volná i zvěstná. A strážný ten oheň, jenž v srdcích nám hoří, ať vzruchem svým horoucím roste a svítí, ať neshasne v krve ni slz našich moři a mrazný rej vichrů se marně naň řítí. My v zástupech družme se Duchem i tělem k té výhni! Strž mračen ať marně ji hasí. Vždyť oheň jen odplaší vpád dravých šelem; žár vlastních jen srdcí nás ochrání, spasí.

HÁJIT SE!
Hájit se krok za krokem, před nepřátel útokem každé hrstky svého stříci, ničeho se neodříci: to chcem bystře, vytrvale! Nic nám nebuď domněle příliš velké, příliš malé v našich obran úděle! K čemu národ právo má: půdu, slovo, předků ducha, krev, jež v mladých srdcích buchá, 87 každý dech náš musí krýt láska sebevědomá jako svátost pod svůj štít! Každou duši, každé dítě vyzvedněme na tom štítě! Každý krb a každé sídlo, každé hnízdo, každé křídlo, každou píseň, každou těchu, vše, čím žije život Čechů, schraňme si jak svaté zřídlo pod svých nebes vlastní střechu! Hajme si, co svého máme, hned a všeho pevnou rukou rázně v čas, ať nezmeškáme! Nepřítel pak nerozláme naší síly žádnou mukou: pěsti, děla, křivdy pádné, lsti a zvůle hrůzovládné, jež co chvíle pozdoláme, za věky nás neutlukou!

LEGIÍM NAŠICH HRDINŮ.
I. I.
Jsou, ještě jsou! Ne stínové jen velcí, ne z mohyl reků vzkříšenci jen plaší! Jsou mladý div, ti junáci a smělci, duch vtělený jsou z lepší krve naší, jež jim svou boží pravdou v tepnách bije, když v boji osudném se za nás lije. 88 Co nejvýše kdy blýsklo z českých duší a z činů předků v bouřích slávy staré, to rázy mlunnými jim v srdcích buší a životem z nich jiskří v síle jaré, ba nový věk nám z jejich lásky roste, z jich pevné vůle, posvátné a prosté. A jsou jich legie! Jsou nesečtěni jak vlny v moři, hromům vstříc když plesá. Hle, v plochém, vetchém našem pokolení, jež tužbou vzlétá, před činem zas klesá: čím chrabrý voj ten vzplál, jenž v ohni prudkém kul českou myšlenku, až byla skutkem? Kde byli jste, vy hrdinové tiší, že o vás dříve nebylo ni slechu? Vy, o nichž nyní zeměkoule slyší a jejichž jméno značí slávu Čechů? Vy, v množstvu skryti nehlučně a skromně, jste žili v nás, jak žije duše v stromě. A blaze nám, že takým zdravým dřenem Bůh obdařil náš peň, v nějž hromy bily! Přec míza skvostná prýští českým kmenem, když jste se vy nám z něho narodili; přec otců ctných snad potomci jsme dobří, když bratry jste nám vy, vy v ctnostech obři. Ó, zůstaň duch váš po staletí příští tím dřenem, duší rodného nám kmene, ať bují zdráv a bouř ho neroztříští, ať v list i květ i plod a v sílu žene; a pamět na vás v něm ať nevymizí, však tvoří, povždy rodí Čechy ryzí. 89 II. II.
Z nás každý jak vyznavač lásky a věry své otčině hymny pěl. My hájili jsme si ji řečmi a pery, vy hradbou svých mladých těl. I zahřímal osud kol hrozbami zhouby a rdousil nám v hrdle zpěv; vás pudil však ohnivý vzdor v duše hloubí ven do bouří, do bitev. Mřel nepočet Čechů tam pro sobství vrahů, nám pláč tu zbyl, stesk a hněv; vy příklad jste dali: mřít za vlastní snahu, jen za českou věc dát krev. V boj spravedlnosti, v boj šlechetný kráčet, ó, snem jest to spanilým! Proč musí voj taký zem krvavě smáčet a vítězit násilím? Znak čirého práva, lev sněhově bílý – přec dravec je, přec to lev, jen krvavým polem k vítězství pílí – buď žehnána zaň vaše krev! III. III.
Šli čelit smrti, mladých životů ni mžikem neleželi, ni slzí, které třpytem klenotů se v očích lásky chvěly. Šli na smrt jako v lokty milenek, tak oddaně a švárně, a s nimi od děvušek, od ženek v dál táhly vzdechy – – Marně! 90 Šli hrůzám, vřavě pekla v ústrety jak v radovánky, k tanci, a zpívali si k hrozbám odvety, ti zrádcovaní psanci... A soudci mstní když tak je ztýrali, jak ďáblové jen mučí, v zem cizí, bojem zdranou padali jak matce do náručí. Když pro každého z padlých jeho máť se zalyká v slz moři, jak teskní pro ně, pro svou drahou mláď, všech matka v teskném hoři! Tak velkou bolest, srdci nejbližší, žal pro nejlepší syny, jen stejně velká těcha utiší: dík věčný pro hrdiny. Ctná pamět heroům těm spanilým, již v oběť sebe dali! A láska buď jich druhům zmužilým, již zdrávi zavítali, by dílo dokonali.

TĚM, KDO BOJOVALI ZA NÁS.
Co věků jak strhaných mračen se muselo vyzuřit na české luhy, než padáním hvězd a příšerně krvavým úsvitem značen, jak nebeský zázrak směl branami duhy den svobody slavit k nám vítězný vjezd! 91 Co zápasů ducha i těla své čepele křížilo smrtnými blesky vždy v dějinách Čech, než křivda, saň potvorná, vykrvácela, duch Husův, duch spravedlnosti, duch český než paprskem šlehl v děj národů všech! Jak otrockou připoután páskou sta let k patě tyranů Čech musel býti, jak deptán i klet, až k svobodě zaplál tak všemocnou láskou, že mučen, že ortelován raděj mříti chtěl za ni, než vrátit se v porobu zpět! Kal hanby, jed potupy lživé nás musely hyzditi před světa zraky až do chvíle té, kdy praotců sláva zas v obnově živé se zrodila vnukům a vtiskla jim znaky své cti, z duše dědiců nevypleté. Dnes, včera, vy – v bojích zas prví, jichž ostří vás vraždilo dvojsečně řezké, vy obětní lvi, vy do knihy slávy jste vlastní svou krví dnům budoucím vepsali jméno zas české, vy vracíte mu, co mu Bůh dal, jen vy! Váš meč přeťal okovy rzivé i přísahy násilím vecpané v ústa – čest za taký ráz! Jím vtělena’s, myšlenko česká, ó, dive! Jím v pevnější řetěz kov srdcí nám srůstá a přísaha božštější jednotí nás. Den přišel – den splněné vůle! Ten po roce štěstí dnes příštímu jásá: Jsme svobodný kmen – 92 a přítelkou, sestrou jest nám světa půle, jest nad námi mocí jen právo, a spása vždy v pravicích vlastních nám rozkvete jen. Den osvobození se ročí! Ó, rekové! Zvroucnělé k vám naše díky ať velebí vás! Vrah soused nechť zle proti Čechii sočí, chcem všichni být vašimi soubojovníky, bok po bok se v živou k vám zařadit hráz. Nechť nepřátel zloba se vzteká, v šik ulitý splyňme: co vojsko, to národ, co národ, to voj! A svornost ves národ-li ucelí v reka, nechť chrlí naň záští svůj sykot a hárot, on s sebou své vítězství ponese v boj.

BENJAMINEBENJAMÍNE NÁŠ...
Benjamíne náš, ty nejmladší ze svobody synů, cítíš se svou krásnou Slovačí tu svou otročinu? Ptáci tví si smějí zazpívat, jak si pěli v ráji... Želíš jich, když jedovatý had k nim se plazí v háji? Neplazí se hadí satanáš za ptáčkem, jenž pěje; na tvé děti, Benjamíne náš, hadí tlama zeje. 93 Hadí jazyk svůj, ten dvojklaný, vrazit jim chce v chřípí, aby padly, jak list urvaný ze slovanské lípy. Do srdcí jim vstřikne zmámení otravnou svou slinou, synové z nich budou ztracení s duší cizí, jinou. Ty jim chatu, stádo, role dáš, však než vlas tvůj sbělí, s dětskou láskou v nich se neshledáš, otče osiřelý. Had se třpytí zlatem... Nedbej ho! Štěstí slibuje ti, ale zištně spřáhne pode jho tebe a tvé děti. Vymrští se na vás jako bič – – krutě zná on šlehat! Vezmi vidle, zažeň ďábla pryč, ať je to had, nehad! Obtočí vám prsa, utiskne, zdusí vás a ztrýzní, krev až ze rtů vašich vytryskne, po jaké on žízní. Ba, té krve vaší hřejivé, té by se mu chtělo, aby omladila práchnivé rodu jeho tělo. Za tu krev, tu vaši nevinnou, výkup dali bratři! Hleď ten voj, tu chasu hrdinnou! na ty juny patří! 94 Vlastní krev svou lili za tvoji pod slovanské nebe! S hadím drakem v krutém souboji vyrvali mu tebe. Přišli s otevřeným náručím, s mluvou tvou i písní! Proč vše zkalil šedým pavučím zrak tvůj v plaché tísni? Plni ran a láskou prolnulí přemohli ti vraha. Proč tvá hruď se k bratřím netulí, Slovači ty drahá? V zem tvou vnesli v srdcích, ve zbraních svoboděnku zlatou, zkrvenou, zpod zobců havraních, nám i tobě svatou. A tvé srdce bratřím nevěří? Pojď nám v lokty, prodli! Srdce na srdci jak udeří, hned bychom se shodli! Ke krvi by promluvila krev spolných ozvěn ladem, tulíc se jak větev na větev na lípy pni mladémmladém. Bůh však sluncem chmury zaplaší! Pryč již, mrazný stíne! Zdráv buď, náš ty bratře nejdražší, ty náš Benjamíne! 95

POZDRAV SLOVENSKU.
Jak bílý mráček, v modru slunném plovač, se nese z dálky sem, kde váš je luh, nás v nejkrasší kraj země, v rajskou Slovač, k vám, bratři, sestry, víže touhy vzruch. Ó, zdravíme váš kraj, kde na nebesa zří jako domů horstva hranoly, kde nebe obrážejí zářná plesa a k nebi letí písně na poli. Tam zdravíme ten lid, jenž na salaších jda odevzdaně za vezdejším chlebem, zří k hvězdám v trudech zlých i v tuchách blažších, výš stoupaje, až setkává se s nebem. Kéž v obraz ten, jejž příroda tu kreslí, by nebe na zem andělé mu snesli! Ten zbožně prostý lid, jenž po věk v chatách tich strádal, k Bohu lkal a pánům robotil, kdež násilník mu s bičem šel vždy v patách a z jeho krve tyl, pot jeho pil, zřel k nebi něm, když ducha jeho kati mu jazyk matek drali ze chřtánů; jak v zápřeži jej vodil na oprati a děti kradl mu rod cikánů... Buď zdráv ten lid nám drahý! Z jeho bědy vstal zástup k záchraně a k pomoci! Ty reky slavme, slavné dneška dědy, vás, slovenští vy pěvci, proroci! Z vás na Tatrách se blýsklo; nebe dalo vám k odplatě svých hromů bouřný dech, až do Čech k nám to mocně zahřmívalo a hřmít vždy bude na slovanských rtech! V těch pravdách písní jsme si rozuměli: řeč jedna zní v nich dvojím hlaholem! Všech tužby stejnou vůlí zahořely a všecka srdce jedním plápolem. 96 My za společné, svaté ideály v snu svobody, an v čin se probouzel, jsme Čech i Slovák proti hromům stáli, jež vraždily nás běsně z jícnů děl. Ať oživen krví naší spolnou ty toužebné sny naší svobody jak nám, tak vám touž láskou srdce prolnou, v kmen svorný spnou nás mezi národy! Ať bratři bratřím pomáhají v díle, kmen celý zocelí svou mohoucnost, náš svazek, našich činů svorná píle ať velikou mu stvoří budoucnost! Jsme národ jeden, jedna duše v nás a sjednocením zmohutníme v ráz! Jed cizoty, jed vlastní hadí chásky buď zmařen! Pryč již, bázně příšery! Nám netřeba dnes ničeho než lásky a pobratimské, čestné důvěry. Jen druha druh si zřejmě buďme jisti! Pak, rozhodný když přijde okamžik, ať jedno v přízni, jedno v nenávisti, jak jeden muž jsme sjednoceni v šik. Svět, starý tyran, bdí: nám teprv prýští zdroj svémoci dnes mladý, panenský; však jen ať vlastní svár nás neroztříští, zdráv zvítězí stát československý! Ó, krásná Slovači! Slyš pozdrav lásky vřelé, jejž stokrát vzdáváme ti od Čechie, té lásky dávné, jež ti srdce naše celé s tím dává vzkazem: Drahé Slovensko ať žije! 97

NA MOTIV „HEJ, SLOVANÉ!“
Ó, žije, žije naše sladká řeč, to dědictví nám Bohem oddané! A přec nám srdce svírá bolná křeč, když pějeme si dnes: „Hej, Slované!“ To není jásající zvuk té písně, jak v slavný den, jenž dal nám svobodu; v ní něco zní dnes výstražně a přísně: „Jste, jak jste přísahali národu, mu všichni věrni na nesčetné věky, a ve vás všech duch slovanský, jenž maří hromy pekla, vrahů vzteky a každé násily chtíč tyranský?“ – Bůh dal nám spolný všem dar jazyka, zdaž též i spolné lásky paprsky? Zdaž naše víra jest tak veliká, by všecky spojila nás bratrsky? Jsme za jedno? Zří Bůh náš hromovládný, že bratr bratru snímá okovy? Kdo Slovan jest, že nezapomněl žádný na svorné pruty Svatoplukovy? Jen tak, ať nepřátel co ďáblů z pekla se na nás řítí, všecky zdoláme! Nechť metá šípy jedové sběř vzteklá: hej! svorné Slovanstvo je přeláme! Ať skála puká, ať se tříští dub a země ať se třese v základech: buď, Slovanstvo, jak jeden pevný srub a jedna vůle, jeden cíl a dech! Ať jedna myšlenka nám v srdcích hoří, ta slovanská, a jednu vlast nám tvoří a nade všemi drží lásky štít! 98 Pak budem silni stát, jak mury hradní, a zachce-li se hromům do nás bít, ať bijí v ty, kdož odstupují zradní! Kdož odpadlík, ten padni! Jen pravé Slovanstvo – to bude žít.

JEŠTĚ V BOJ!
Jak srdce plesá, ač se dlouho chvělo vstříc losů váhání! Však vlast, i vítězná, své jasné čelo v dum přímrak nadklání. Vždyť za ten velký její triumf není dost ještě obětí, než synů jejích plné vykoupení krev nová zpečetí! Ó, svobodo! Tam ještě na Slovači kus ráje podupán, tam na krev dosud rve tě netvor dračí, Hun zvrhlý, lidu pán! Ztad planou Tatry krvavými hroty k nám výzvou na západ... ne! bratrů nenechají bratří roty tam vlkům rozsápat. Tam rozbouří se v boj až do vítězství lví mláď, ta železná; tam Husitů jde plémě, o něm zvěst ví, jak slavně bít se zná! – 99 Však blíže v drahé vlastní zemi naší v hor českých podnoží v boj stará příšera se znovu plaší a zrada brloží. Tam od koruny země lámat hroty chce nenávistný chtíč, chce drze oloupit ji o klenoty i o schrán jejich klíč! Tam braňme zběsilému zaslepenci, tam zkroťme jeho vzdor! Ta krásná zem je naše v zlatém věnci svých ozářených hor! Ten panenský hor vínek urvat s čela jí nikdy nedáme; toť věčný kruh, v němž naše vlast je celá, a nic ho nezláme. Jak junák milenku, brat sestru svoji by chránil, věrně haj tak Čech i Slovák v mužném, družném boji svůj sladký rodný kraj!

POZDRAV SOKOLSTVU. (K sletu roku 1920.)
Burný „Zikmund“ na hradčanské věži, zvonů lev, by zařvat měl svou spěží, dunivými rázy hlásat světu slovo pravé o Sokolstva sletu. Jak by hlas můj chabý, sotva slyšný směl se vzepnout na úkol tak pyšný? Slyš, hlas jiný zvučí, – slouchám němě, – z hloubky bije srdce rodné země. 100 Mluví. Každý úder jeho hlásá, co nás bolí, co nás rve i drásá, krev nám pije z rány otevřené, krev nám ve tvář studem žhavou žene. Všecky křivdy, jež jsme trpně snesli, všecky hříchy, v něž jsme hravě klesli, všecka lehkověrná čáka planá, všecka naše víra oklamaná – I ta víra v sebe, v bratry víra, všecko, co nám nejdražšího zmírá: vše teď s novou nadějí se mísí, v myšlenku a v život se to křísí; z půdy naší kovově to zvoní pod Sokolů kroky jdoucích po ní; vše to v nádherný jich pochod zvučí mocněji, než burný „Zikmund“ hučí! Pod Sokolstva kročeji se třese země cítíc, že svou slávu nese, budoucnost svou, spásy naší jistou, neb ten pochod kráčí za očistou! Za očistou svatou, spravedlivou, za svou boží pravdou věčně živou, s kalichem a s husitskými vozy, pohroma když vlasti naší hrozí. S ženami a s dětmi, s děvicemi muži, junáci jdou chránit zemi statečností svornou, vůlí spolnou, silnou, vítěznou a neodolnou. Láska k vlasti zmocniž jejich zbraně! Vlast je dosud v dosah líté saně, druhdy dvouhlavé, však zlé a dravé, dodnes ale stotisícihlavé. 101 Sotva setneš dračí hlavu klatou, dvě se vypnou za tu jednu sťatou; zuby vyraz jim, – kam zuby dračí padnou, tam z nich rostou draci mladší. V doupěti svém na pokladech zlatých líhá saň a z tlam svých jedovatých oheň jazyků v to zlato plije, zlato plyne, saň se zlatem zpije. Babičky co takto vypravují, není bájená to namátka! V národech to věky opakují, – dějiny jsou děsná pohádka... Hle, tu výjev pohádkové krásy pravdou živou dějinám se hlásí k zápolení, z lásky k svému rodu, za čest, za bratrství, za svobodu. Jak by přes trosek a rmutu haldy s červení svých vojsk šel Garibaldi vysvobodit vlast svou z pout a pastí, Sokolstvo jde, červánek své vlasti! Červeň jeho, krví pokropená, kdo jsou naši, ať je poznamená, zhřeje srdce v nich a v duších zimu, spojí ruce všech jak pobratimů. Pak, až odpůrci si řeknou: „Bratři!“, v jednotě svou velkost národ spatří, v šik svůj sloučí rozrůzněné davy: pak i sani srazí všecky hlavy. Zdar buď tobě, sokolská ty sílo, mužnosti, jež zmužníš naše dílo, nadšení, jež nadchneš vůle všecky: žíti po sokolsku, vlastenecky! 102

JÁDRU NÁRODA.
Národa být jádrem! K tomu cíli jako k slunci nad návaly mraků pokynuli, s věštím ohněm v zraku, dob svých vůdci v plodné tvůrčí chvíli. Národa být jádrem, z něhož klíčí vše, čím národ vzroste, co mu kmen k výši vzepne, ztuží na křemen; snětů, větvic korunu co vztýčí, kořen v hloubce s půdou v jedno skuje, aby ani podvratnými rýči ani vichrem, nechť se z pekla vzduje, ani lžibohy ni vzteklicemi odervat se nedal rodné zemi! Vidina tak lepá plápolem kdys dvě bohatýrské duše vzňala – Fügnerovu, Tyršovu! Vroucně česká myšlenka v nich tkala svého ztělesnění osnovu, a jak duchy jich svým zjevením, jak jich srdce spolným nadšením, tak jich ruce svorně k dílu spiala vytýčeným velkým úkolem: národu dát jádro, jež v něj sílu vprýští! Ideál ten, mythus o šťastnějším příští v skutek oživili Sokolem. Myšlenka si našla mistry svoje, skutek – junáckých pak učňů roje. Sokol, kdysi mužný sen dvou hlav, dnes – děj reků české Iliady; kdysi hlouček – nesčetný dnes dav vzrostlý v legie a v myriady! 103 Jak by celý národ stál tu ve svém květu, vlní se to moře sokolského sletu, národ ve svém jádře, v nadějném svém zjevu. Vizte juna, muže, vizte ženu, děvu! Tisíce těch rukou, jež se pozvedají, na Sokolskou čest a víru přísahají: jádro národa že ušlechtile čisté rozpučet se musí v zdar a vzrůst! Jen vizte, jak se nejen svaly k švarné práci tuží, však i vůle sílí, která srdce vzmuží, a jak svorná kázeň v bratrství se světí – ne v to tragické, jež trpně po staletí kázalo svým věrným před katy se klonit, však jež učí mrskat lotry, pryč je honit, neřesti a křivdě, násilnostem čelit, všecka chrabrá srdce v jednu hradbu stmelit, tou se od cizáctva, od padoušstva dělit, drahý národ však svou láskou svorně zcelit. Mužstvím bezeskvrným, zdravě něžným ženstvím, ryzí poctivosti svatým náboženstvím, dobrem, jež i národ malý velkým činí, vším, v čem výsost lidská, povznesme se nyní! V srdci, v duchu, v činech osvíceně mravný – tak nám vzroste národ svobodný a slavný! Každý čist jak démant ať je ve svém ňadru, pak – pěl Neruda – pak národ bude z kvádrů! Na zdar národu, v něm Sokolstvu, v něm jádru!

MATKÁM NEZROZENÝCH.
K nim, ještě nezrozeným dědicům hvězd nových, jichžto zaslíbený vznik z tmy chaosu nám zjevil okamžik, – hvězd budoucna, jež vykouzleno krví vzdor na vzdor tyranům a biřicům, an starý Osud chmurně vraští brvy; 104 k nim, k dětem vnuků pokolení našich, k nim, k vítězného práva panicům, as těžko věřícím, jak mohl svět kdys na třaskavinách a na palaších svým zpupným panstvům trůny vystavět; a k vám, ó matky budoucího rodu, jimž odchovat jej přáno pro svobodu: k vám srdce mé i pomyšlení letí a nejsvětlejší svátek s vámi světí, když vás a příští los váš opěvám. Vy miláčkové věků, blaze vám! Vás nebude smět zvolník žádný krušit svým dupnutím, jež nám jak zákon vtíral, ni za myšlenku na krev do vás bušit, jak předků krví kat či modlář hýral! Svých synů nebudete rodit, matky, jen panovačným šelmám za kořist, jich nepoženou na ďáblovy jatky již jménem Božím pych a nenávist. Vy, plémě hrdé, znát již nebudete, jak spřežní chomout na lví hřívě hněte; vy nezvíte, jak potupa lva trápí: spiat, mrskán být a hrýzt své vlastní drápy. Vám bude volno! Pod bělostnou vlajkou v prach spadnou minulosti stvůry kleté jak troucheň větrem. Život jiný vzkvete všem sladký, bratrský a spanilý. Zvěst, že kdys vládlo světu násilí, se bude zdát jen příšernou kdys bajkou. – Až statečni pak v požehnané práci a bodří v oddechu, jak v letu ptáci, své štěstí procítíte v pravdě celé, pak vzpomeňte si v sladkém bezpečí též na ty strasti s námi odumřelé, kdy z útrap, slz a bojů, ze křečí a muk se svoboda vám zrodila, jíž kolébkou se stalo zajetí 105 a matkou obrovitá mohyla těch nesečtených, drahých obětí, jež za vás, děti budoucna, kdy padly! Smrt věků dala věkům život zmladlý. Ó vzpomínejte, že šla přes mrtvoly k vám svoboda, šla přes šílené boly, že přes dlouhé šla pouště křivd a běd, v nichž jsme se zoufalostí svíjeli a od nichž hrůzou odvrací se hled! Těch svatých vzpour, jež na zmar míjely, těch stotisíců bezejmenných hrobů a klatbou na pranýře vbitých jmen, ran umučenců, zubožených Jobů a bídy sirotkův i vzlyku žen: těch vzpomínejte v duše hlubinách, těch smutně velebných a tklivých zkazek! Nechť leží zašlé věky v ssutinách, přec víže s budoucnem je věčný svazek: ta láska k svobodě, všem svatě spolná, a touha po štěstí, všem neodolná! Vy matky nezrozených budoucích, vy učte je, jak velkým utrpením jich předků, pro svobodu planoucích, je splaceno, co jim jest chlebem denním! Ten skvost jak vy tak my ať cenit známe a svobody své vlasti nikdy nezadáme!

ZA ÚSVITU NOVÉ DOBY.
Moc nesmírná, již zveme vždy zas Bohem, ta osa tajemná všech dějství světa, ne! ona nechtěla, by v děsu strohém v nic padl nepočet všech obětí, jež v krvavých svých bludišť zakletí štve doba vražedná, v nich sama kletá. 106 Jsou úsvity, jež slunce šlou – ne marně – jen z výhní rudých zor, a jsou i plody, jež při hromech jen zrají v bouřném parně. To velká jitra jsou, jež přetvoří sny lidstva v čin. Jen bouř kdy zahoří, plod poroby snad sládne do svobody. Hle – taký zjev! Hle, stromu zla, jenž běsy byl svlažován jen v slz a krve proudech, dnes na větev již blahý plod se věsí, a plane z chmur již první jitra jas: neb zazvučet smí volné ženy hlas již v radě národů a v lidu soudech. Ne pouze hlas, však srdce – srdce ženy smět bude bít na osudové brány, jež mužů pěstem dosud uzavřeny, a soptící, všem vzdornou, lítou saň sklát pomůže ta měkká ženská dlaň, jež směla dřív jen hojit smrtné rány. Ó, nebude již láska matek nýti jen v pláči pod kříži svých syna mroucích jak Maria! Již nebude jen zříti, jak žoldnéř koná práci katovu a dřív, než bodne ve hruď Kristovu, žluč s octem podává mu do rtů žhoucích. Ó, nebude již Niobe ta lkáti nad obětí jí v mukách z loktů vzatou, až srdce mateřské zla vládu zvrátí, až v bratrů svých se vmísí úrady, až v osudné sta věků záhady vzplá citem ženským, ďábla potrouc patou. Vždyť moci světější než láska matek a zázračnější není v světě síly! Jí žezlo v dlaň! Ať vede s křižovatek 107 a srázů nás v ten vytoužený luh, kde všecky spojí svorné přízně duch, – kam jako v domov bludné lidstvo cílí. Ta láska mateřská, dle sudby věčné tkvíc kořenem i v hrudi Vestalčině jak věno nejlidštější, nedotečné, ta lidstva smlouvy prohřejž něhou žen, a v blaha sen, jímž svět je roztoužen, vzněť pravdu zítřka nadšeně a činně.

VZPOMÍNKY NA KAROLINU SVĚTLOU. Věnovány Anežce Čermákavé–Slukové.

Od jara do věčna.
Tvé světlo zářilo mým poupatům, mých jiter šveholu a zoři, mých pisklat vzletům nad pozemí, mým zvědům, za obzoru lemy, a ještě září, když můj západ hoří, mým podvečerním k zemi návratům. Kam loďka osudu mě zanesla, ať váhala se v žití moři, ať hrda cílem, v plavbu velkou se odvážila se svou střelkou či příboj přemáhala v předhoří: Tvůj světlý duch v ní býval u vesla. Když dral se dvojí živel: slunečný i temný – vůkol v žití drama, když pravdy, které žhou i zebou, spor vedly se mnou jako s Tebou, Tvůj genius, ten soudce mezi náma, stín s jasem smířil v zákon odvěčný. 108 A život zrál, již podzim krutě vál; Tvůj soumrak dříve stměl se, drahá... dál z tiši Tvé mě buran sápal, však v mrazivý když spár mě chápal, mne vytrhla mu síla vroucně blahá: dech duše Tvé co plášť mě kryl a hřál. Až usnulas! – Kde v nevýzpytnu dlíš? Kde mizíš v dálce nedohledné? Již umlkla Tvá světlá slova, a přec mi z dávna znějí znova jak zvony s chrámu Ducha! Přec den ze dne víc rozumím jim a je slyším blíž. Tvých více let, i mez dvou století, co lidi o píď času dělí, jak mžitka zniklo ze dnů reje. Teď věčnost mezi náma zeje, taj propastný a v nesmírnosti ztmělý – tamť nejblíž k Tobě, nejblíž k objetí.

U Jejího hrobu.
Vy nesmrtelní mrtví, spíte-li? Zda s vámi dunivě se nechví z dálky ta zem, již zuřivými výstřely chce s dráhy srazit v chaos démon války? Vy šťastní spáči, již tak hluboce jste skryti v hluchém oceáně klidu, nechť pod ním peklo drze řehoce, vám není hrůz těch slechu ani vidu? – Kde jsem? – Kol hřbitov, jarní květnice, však nové holé pahrbky se množí; toť lakotného zmaru skvostnice, a smrt co den zas nový lup tam složí. 109 Dál v koutech rovy v staré buřeni čím zapomenutější, tím víc bují – snad tím, že dávno jejich zeleni již horké slzy stop svých nevpalují. Hle, andělé, jichž počernalá běl vzhled zkamenělin pravěkých jim dává; tříšť údů v prach se drobí s božských těl a zlomky pochodní v něm zasypává. Dech podvečera čechrá kštice trav, křů věncoví mdle kolébá své květy a motýl smutník, sytý medných šťav, chce v temnu ztracen zaspávat své lety; sám černý, černé urně na pokraj jak zdoba sedá, harmonická v slohu. Spí ptáci, hrá jen větřík na šalmaj a dál se vzdouvá v ohlas lesních rohů. Krev červánků jak z nesečtěných ran kol stříká po žule a po mramoru, a břízy kol, jež houpá šumný van, jak ověnčené, bílé kostry v sboru se objímají v tanci mystickém, – snad slaví tryznu nad tichými hrobci těch, kdo zde dřímou v klidu nadlidském... Ó, mrtví! Šťastní spáči! Šťastní sobci! Ať světská blaženost kdys nejvyšší, ať žal byl úděl váš, ať mocní, skrovní, ať zlí či dobří: zde v tom zátiší, všech útrap nevědomém, jste si rovni – a rovni božstvům cize vzdáleným, kdys pohrdavším strastmi lidské změti! V noc mythů k nim – ni k vám, zde pohřbeným, v zem nedonikne lkání jejích dětí. Jak volno vám! Jak sladko bylo by k vám klesnout v niveč, zmizet v tiši spásy pryč s tváře země v její útroby, kam hrůzy žití již se nepřihlásí; pryč tak se skoulet v bezdny ohromnost jak hrouda, bez paměti, bez potuchy, 110 jak horkým zakletím je přítomnost; jen stín být mezi stíny, vidmy, duchy! – Tak reptám s měkce bolnou závistí, zříc, jak se v šeru bělá hrobní deska, jíž nesmrtelný prach je kořistí: tam spí svůj spánek světlá duše česká – i zdá se mi, že nad kamenem vstal stín vznešený, zjev heroicky ženský, jas na čele a v oku žhoucí pal; prst bílý zvedl v pokyn veličenský i pohrozil! Šept jeho, pouhý dech, mi zavál k duši slovem přísně vážným: „Jak? Uprchnout bys chtěla jako zběh? Či není život svatým ohněm strážným? Jak pirát chceš svou kořist vylodit kdes v mlžném skrytu na pobřeží klidu? Chceš od zhýčkaných rtů svých odhodit ten kalich utrpení svého lidu? Ty odpíráš mu s beder snímat kříž i podepřít jej cestou nad propastí? s ním jedno být, i když jej láme tíž? Chceš jenom v štěstí milkovat se s vlastí? Pryč od hrobů! Zpět v bouřný světa děj! Tam k svým – až do posledních dechů hrudi! Jeť život skvost; mně vzat je návrat v něj; ať vzkaz můj ve vás k žití sílu budí!“ – A v tmu se rozplynulo zjevení... Mne závrať vytržení k zemi smetla, kde z prachu mrtvých, z hloubi mlčení jsem slyšela Tvé srdce bít, ó, Světlá!

Vstříc tajům věčna.
Když do jiskřivé noci zahledím se v nebe, tu nelze, nelze, abych nevzpomněla Tebe! V těch dálích záhadných tam za hvězdami, 111 jichž bezdny žádný prorok nepochopí a z nichž si blouznivec jen básní klamy, tam stíhám Tvojí mysli vzletné stopy. Tam proniknout jsi prahla, do temnot a září, tam křídla duše pialas v samotě a stáří, tam zkumu nejtěžšímu vytklas cíle: zkad bytost prýští, kam se v kruhu vrací duch, hmota, smrt i život, věk i chvíle! To zvídat bylo poslední Tvou prací. Ó, kdyby ševelem kdys hudba sfér jen dechla, Ty z nesmírnosti hluché bys ji povyslechla! Taj záhrobí – byť bylo uzamčeno Ti mlunně smrtnou, ocelovou branou a klíčem blesk byl: Promethejská ženo, jej zvedla bys, byť padlas božskou ranou. Již pro Tebe tak vábné zásvětí Tě jímá. Bdí na vždy duše Tvoje? Nebo na vždy dřímá? Co hádankami v žití mučilo Tě, zda zříš to nyní v nadzemskosti jasné? Víš nyní vše – či nic? Či ve mrákotě i to, co bylo snem, zda v niveč hasne? Smrt mlčí, žárlivě vždy odpírat nám bude svou odvěť, o níž duch náš pohádky si hude jak dítě žvatlající cosi ze sna; však útočné Tvé myslitelství přímé tmám chtělo vyrvat tajemství ta děsná, řkouc: Musíme je zvědět! My je zvíme! Ó, nad kamenem hrobním slavně mlčelivým bych marně se Tě ptala; nesmíš zradit živým, co vykoupeno smrtí! V těch ať tajích jest cíl a vzruch, či prázdeň strašidelná, jen to vím jistě: v smrtelníků krajích, zde v zemi rodné, zde žes nesmrtelna! 112 Zde v české půdě měla kořen svůj i žhavá ta chtivost poznání, jíž hárala Tvá hlava i srdce Tvé, v němž děděn po pradědech pud krve mocně sálal v ducha zápal i pátral po věčného světla sledech, vždy lačen, aby pravdu Boží chápal. Však kdyby zavřené své ruce podal obě Ti Bůh a děl: „Zvol jednu, otevru ji tobě; mám v pravici zvěst věčných všehomíra tajů a v levici zjev příštích dob tvých českých krajů!“ Ó, Světlá! Zřím, jak dlaň Tvá k levici mu sahá, neb ve všem jsoucnu nad vše vlast Tvá je Ti drahá.

Poslání.
Ty, drahá Světlá, sevřena jsi v hrobě, já – poutána jak ve vězeňské kobě; kus žuly Tebe pod zem zavírá – mne vetchých let mých balvan zpuchřelý svět zahradil tak, že jsem v chorých koutku jak pták, jenž na lep na osudném proutku se chytiv, bezradně se tetelí. Jsme rozloučeny. Věčnost odpírá nám chvíle sdílnosti v té kruté době, kde tolik třeba útěchy si dát! A přece, přec mi bývá nastokrát, že u Tebe jsem, že se tulím k Tobě, že o tom, co nám v srdci nejhloub tane, si promlouváme v důvěře tak přímé, jak dřív, až div, jak stejné vždycky plane v nás myšlení a jak si rozumíme. Tak dosud v dumách, plných otázek, nám plyne mnohá černá hodinka v tom světě, jak bych s Tebou žila v hrobě, 113 kde jako těsná, šerá dolinka nás blízkost duší družně přimkla k sobě. I nasloucháme, co si šeptá země, když kořen žití do ní vrůstá němě; co vrží kolesa, když cestou drtí i červíka i tvrdý oblázek; co blekotají prázdné dásně smrti; i slyšíme, jak ptáci plují vzduchem, jak před bouří se chvěje osyka, jak prsť se hýbe pádných kroků ruchem, jak přes hlavy nám kráčí tragika, své paty tisknouc v mrtvý prach a kosti, kdež vítr klátí vraty budoucnosti – – Však v ponurý ten šum se hlahol mísí, jenž zvučí k harfám, písně rokotá a sladkým hymnem spásy mrtvé křísí! Roj slibných zvěstí k nebi kolotá a rajsky zní jich jásot luzně skvělý, jak barvy duhy by se rozepěly a symfonii nových, lepších věků by hrály plnou nadějí a vděků o božství, o národech, o člověku, a nejkrásnější slavobranou duhy jak nové dějiny by v zemské luhy – ty krví zbrocené – jíž vjíždět měly. Zas v dálku ozvěn kouzelných to mizí, zas v tichu jsme a v stínu spolu samy. Mluv, drahá: jsou ty hlasy pravda ryzí, či touhy jen a modlitby – snad klamy? Jich sladký ohlas okřídluje duši, však jako na rakev když hroudy buší, tak na mé srdce zvěsti Jobovy... Tu slyším, jak mi díš, Ty, pravdy kněžko: „Jdi! Zanech zádumy a pohovy, jdi v klopot žití, k návratu se vzmuž a pravdě služ! Lži zkoumej, odhal přeludy a modly! I slastný klam je podlý! 114 Být pravdě v oběť – nebudiž Ti těžko!“ Dím chvěle: Jsem-li schopna pravdu znát? Tvůj příkaz ctím, však nemůžeš mi dát i Svého genia! Čím jista budu, bych zaslepena nesloužila bludu? – I znova slyším vznešený Tvůj hlas: Máš v srdci světlo! Jen ho neuhas! Jdi, vrať se v řadu, vůli svoji ztuž a lásce služ! Jdi za mne do díla, – mne věčné stíny zebou, jdi vřelá, pravdivá, – mou lásku vezmi s sebou!“

VERŠE DŮVĚRNÉ. Vilmě Seidlové–Sokolové.
I. I.
Když rozvily se jarní květy Tvoje, mé padaly již touhou po plodech, však stejné naděje i nepokoje a družné tuchy, tužby, ideály, jež v duších z lásky k rodné zemi vzplály, sny spolné o lidstvu i národech nám obvíjely mladá srdce vzletná jak úponkových věnců páska květná. Dnes jeseň již Ti v dálku loudí ptáky, a zima samo slunko vzala mi; Dnes, poplašeny zlými bouřliváky když chtějí prchat naše ideály: táž úzkost vře nám v duších, bode, pálí; nám srdce srostla svými ranami, krev spolné bolesti je k sobě tmelí a dokud bijí, nic jich neoddělí. 115 II. II.
Brodem krve, běd a mučednictví genius, jenž razí dějin dráhy, vede lidstvo blíž a blíže k lidství. O tom blouznil duch náš v mládí snech, v knihách mudrců to četl záhy, zřel to, patře v zašlých věků běh. Nechť se upnou oči otevřené do propastí, přes něž triumf dob mosty závratné svým krokům klene! Kostry hekatomb jim v bezdně stlely, národy tam padly ve svůj hrob, světlu vstříc však noví chodci spěli. Pravěk dálný kde své báchory, zjevy divoké svých božstev mísí v mlžné losů lidských obzory, až kde v ostrém jase bližší svět v paměti nám boj i cíl svůj křísí: jaké proměny! Jak různý vzhled! Kam se děly ony příšery, oslepivší v děsných slavozářích druhdy rody zemské veškery? Kam ta množstva lidských obětí, ubitá kdys modlám na oltářích nebo v plamenech a v prokletí? Za vědecký zpyt i víru vroucí kde jsou mučírny, kde sekery? Kde jsou krutí, zatemnělí soudci kdysi schopní ohav ordalií? Kam se dělo peklo pověry se svou rotou vášní, hyén, zmijí? Kam ty pranéře? Kam ukrutnost trestů pro zjarmené chuděry, jíž byl velmož za své viny prost? Nestvůrné kam zniklo právo pěstní? Kam že krevní msta? Kam výsad pych? Poddanství – kdy ctění jako čestní 116 bezprávných svých robů vyděrači, nenasytně střebající z nich zisk i rozkoš hltavostí dračí? A kam zmizel přížeh otroctví, Kainův znak, rmut hanby s tváře země? Padlo lidokupců vojvodství, zpod jich bičů vysvobozeno dávno bílé jest i černé plémě. Věno lidskosti, nám vrozeno, okřídlilo včely v lidském úle; nový duch dal sílu do ramen, čest dal dílu, dělníku hlas vůle, pevný práva štít i proletáři, starých mezí zbavil ducha žen, v ochranu vzal děcko! V jeho záři zdůstojněli davy, kasty klesly, vrstvy vrstvám vlást již nemohou nadprávím a zvetšelými hesly. Volně vzpíná chrámy každé víře širá zem pod slunnou oblohou. V člověku cit práva krotí zvíře. A když smetla za tisíce let křivd již tolik slabší lidstva část, nebude-liž celý valný svět nucen pudem týmž – svým božským darem – všecky potupy a bludy střást, všecku podlost bičů, pout a jarem? V proudech dějin věčnou touhu zříš: v pláň se slít jak v moře! Rovnost všem! Tak chce lidský duch, a vždy chce výš. Místo násilníků svévole spolný řád chce opanovat zem, přísný, na vševládném prestole. Sváda jedinců, pře každá skrovná, soků drobných každá úhona smírnou práva moudrostí se srovná; spory zlé a křivdy jedovaté ztrestá majestátem zákona 117 věků svědomí dle smlouvy svaté. – Tam však, největší kde sázka volá k osudí, kde mezi národy o to jde, čí křivdu právo zdolá, tam že bude soudit zas a vždycky místo blahé duchů dohody hmoty běs, a selže vzestup lidský? Tam že hořce zpláčí andělé nad prohranou člověčenství zkouškou? Vášně jen, vždy znova vzkypělé, věnec vznešený že strhnou lidem? Ó, pak zahalit jen černou rouškou lidskou tvář a vyrvat před tím videm ideál svůj v srdci bez naděje! Kdo by žít a člověkem chtěl slout, tak-li skončí lidská epopeje? Nestačily bouřné oceány slz a krve? Ztropí dravý proud stokrát ještě znova zemské lány? Smíru duch, všem spravedlivý, velký že jen slabé zlomky sjednotí, ale nikdy různé v lidstvu celky? Z útrob země, s oblaků, z dna vod strašné hromy střel až dohřmotí dobám hynoucím svůj doprovod: bude lidstva genius tím ubit? – Hleď a slyš! Jsou zjevna znamení, že se výsost lidská nedá zhubit! Šepot mrtvých, živých strážný hlas dí jak tajným dechem tušení různo, zticha v ryčné vřavy kvas, dračího že obra steré tlamy k vlastní záhubě se vzplamení, zalknou, spálí, stráví draka samy. – Až kdys nové pokolení řekne: „Lidmi jsme, nechť různých jazyků,“ před spravedlnosti božstvím klekne. Nerozhodne násilí ni zášť 118 zdarů konečných ni zániků! Pak, až Moudrost rozhrne svůj plášť v útočiště národům, pak zbrání zkáze těch, v jichž věrném vytrvání od věků plod budoucnosti zrál! Víře té se z dávna oddáváme steskům naším hrot jen ona láme... kéž, ó, kéž tak dlouho vytrváme, až se splní její ideál!

DO BUDOUCNA.
Jen minulost má ozvěnové zvěsti, a včerejší – ty k národu dnes mluví: „Zmar tyranie – svoboda a štěstí! Zdar slav a hymnu pěj a věnce uvij!“ Však budoucnost – tať Sibyllinou knihou. Ty dychtivě jí otvíráš své srdce, a hne-li slabá dlaň desk jejích tíhou, jen záhadu zříš v každé písma črtce. Tu, tam jen tajemné se slůvko přečte jak v temno padající drobek hvězdný, tu, tam řad mystických se čísel sečte, leč to, co získáš, orakul je z bezdny. A dohad za dohadem dlouhým vlekem tě vyprovází přes ty řádky zbledlé, ba hádáš, zda tak inkoust zrudl věkem, či proč má písmo barvu krve ssedlé? Ni mudrc nezmoudří tu ze proroctví! Zdaž i to příští zas jen krví psáno, nechť srdce, s krvožízní v protichodství, zve svatý mír a červánkové ráno? 119 Již zavírám ty Sibylliny desky a čtu jen v srdci! To svou víru chrání v náš stokrát zkvácelýzkrvácelý národ český, jenž stokrát překonal své podléhání. Nechť spousta nepřátel nás obestírá a stihnou snad nás bouře za bouřemi, tkví pevně v srdci zapřísáhlá víra v tu starou, českou lásku k české zemi. Ta víra v sílu dědičného ducha, jenž po husitských otcích zůstal v dětech a žene do srdcí jim krev, jež buchá zas v novodobých reků chrabrých vznětech. Ó, dobo převratu, ty krásná, lepá, ty bohatýrská, vítězná a sladká! Tvou slávu dláto dějin v žulu vtepá, tvé činy dětem zpívat bude matka. Ty ozvěnu svou do všech příštích časů jak pobudku, jak zvěstování zaduj, ať kráčí budoucnost dle tvého hlasu! Jen chtěj a věř a pracuj a se raduj! 120 OBSAH:
Ozvěna (1922)5 Na hranici dvou století (1. 1. 1901, Ověta)6 Rekům na jihu (1913, Vzpomínáme vás)14 Slovan ďaur (1912, Máj)15 Vlak (1916, Osvěta)18 Nad kolébkou (1918, Ženský Obzor)20 Vrány (1918, Zlatá Praha)23 Za válečné vesny (1918, Ženské Listy)24 Spravedlnost (1918, Zvon)25 Jak to bývá (1918)26 Vlastní silou (1918, Náchodské Listy)27 Naší cestou křížovouNaší křížovou cestou (1919, Zvon)28 Prosinec 191731 Ranní otčenáš (1920? Za pravdu a právo)32 Dar vánoční (1917, Venkov)33 Německou Prahu (1918)35 Zvuč, mluvo naše! (1919, Náchodské Listy)37 O Belfortském lvu (1918)38 Nad bitvami (1917, Topičův sborník)40 V čem naše síla (1918)42 Sví jsme! (1918, Zvon)44 Svobodě české (1918, Zlatá Praha)46 Žij, Slovanstvo! (1918, Osvěta)48 Za slavných dnů (1918, Zvon)51 Po slavných dnech (1918, Zvon)53 Na výsluní svobody (1919, Nár. Politika)54 S jitřenkou v duši (1918, Nár. Politika)56 Dnes tomu rok (1919, Zvon)57 Ku pamětnímu dni59 Drahé svobodě (1919, Náchodské Listy)60 Před tváří svobody (1919)61 Po dvou letech (1920, Nár. Politika)63 Došlo na nás (1918, Zvon)65 Novému příští (1918, Zvon)66 Modlitba z lidu (1919, Zvon)67 [121] Menšinám (1920, Nár. Politika)69 Starý náčrt (1882 – 1922), Zvon)70 Odzvonilo (1918, Zvon)73 Bez odvety (1918, Zvon74 U cesty (1921, Zvon)75 Dětem odcizovaným (1920, Vídeňský Denník)77 Před tváří Jana Husa (Frabšův sborník)78 Hlasy z našich menšin (1921)80 Vánoce dějin (1919)81 Za chvil vánočních (1920)83 Jen ať!84 Náš pěvec a bard (1918, Zvon)85 Strážný oheň (Pamětní list Sokolské župy Podkrkonošské, 1890)86 Hájit se! (1918, Náchodské Listy)87 Legiím našich hrdinů88 Těm, kdo bojovali za nás91 Benjamíne náš! (Národ legiím, 1922)93 Pozdrav Slovensku (1921)96 Na motiv „Hej Slované!“ (1920)98 Ještě v boj! (1918, Náchodské Listy)99 Pozdrav Sokolstvu (K sletu 1920, Nár. Politika)100 Jádru národa 1920(1920, (PamátníkPamátník sletu Sokolstva)103 Matkám nezrozených (1918, Ženský Svět)104 Za úsvitu nové doby (1917, Almanach sdružení akademicky vzdělaných žen)106 Za Karolinou Světlou: I. Od jara do věčna (1918, Osvěta)108 II. U Jejího hrobu (1918, Osvěta)109 III. Vstříc tajům věčna (1918, Osvěta)111 IV. Poslání (1918, Osvěta)113 Verše důvěrné (1917, Zvon)115 Do budoucna (1922)119
E: až; 2002 [122]

Bibliografické údaje

Nakladatel: Pražská akciová tiskárna
(Tiskem a nákladem Pražské akciové tiskárny.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 122

Věnování: Čermáková-Sluková, Anežka
(Spanilomyslné přítelkyni, paní Anežce Čermákové-Slukové, věnuje k společným vzpomínkám na drahou Karolinu Světlou autorka.)

Kniha Ozvěny doby byla samostatně vydána pouze jednou, roku 1922 v Pražské akciové tiskárně pod jménem Eliška Pechová-Krásnohorská. Důsledně zachováváme všechny zvláštnosti a odchylky od současného jazykového úzu, ať již mají charakter slovotvorný, tvaroslovný, pravopisný či ryze hláskoslovný. Opravujeme ovšem zjevné tiskové chyby (viz např. s. 22, ř. 18; s. 93, ř. 16). Bez zásahů si všímáme kvantity samohlásek (dalným, kajicnost, togu), kvality souhlásek (pamět), -ou- namísto -u- (prouhy) a dalších hláskových alternací (včíra, víže), rozkolísaného užívání vkladného -l- (vražedlné, paprslek - paprsek), původně fonetických výpustek (mlčelivý) i vokalizovaných předložek vynucených zpravidla veršovým rytmem (ve propast, ve plamenů, ve práci). Následujeme apostrof v kontrakci kmenové koncovky příčestí minulého (nes’) i indikativní (budem, neořem, nesejem) a slovesné reflexivní (zůstalos, vzešlos, obsáhlas) tvary psané bez apostrofu. Na rovině pravopisné šetříme dále zdvojené souhlásky -ll- (alleluja, Sybilla), ss- (ssutinami, vyssává), -nn- (viník, ale též bezeskvrnou), -rr- (parricida) a skupiny hlásek -ia- (rozpial, vzpial, spiat), případně -th- u slov svým původem cizích (mythus), variantní distribuci i - y (osyka, běsi - běsy), hranici slov v písmu (po prvé, v před, stotisíce, natisíc, nenadarmo) a distribuci s- a z- i z- namísto vz- v předponách (neshasne, stlely, zcelí; zkvést). Šetříme rovněž velká písmena v substantivech, jež mají v textu symbolický význam nebo jsou personifikována (Věk, Smrt, Hlad, Budoucnost), a také verzálu ve slově Husita a minusku ve výrazu cikán. V oblasti lexika, slovotvorby a tvarosloví upozorňujeme na výrazy odlehlé či básnické (neždejme, přebrodů, padoušstvu, hromoblesky, řezké /= řezající/, nesvoje, chranně, zpravděné, ptenců, vlást /= vládnout/, plovač - srov. rýmovou dvojici Slovač), archaický tvar druhové číslovky dvé, příklonné -ť (toť, tať, jeť, žeť) a -ž v imperativu (přijdiž, rozsoudiž, zodmykejž, dejž), příklonku -li připojenou k neslovesným slovním druhům tiretem (krasší-li, slábo-li). Následujeme odlišnosti od současného paradigmatu substantiv (genitiv plurálu zakončený na -ův: národův, drábův; instrumentál plurálu: rtoma), zájmen (podoba zájmena ona v akuzativu: srov. např. s. 13, ř. 17), z dnešního hlediska nenoremní tvary adjektiv (rozhýřelé, blažším, vítězských, ledných, burnou) a sloves (dýše, řehoce, vlá). Ojediněle zasahujeme do interpunkce: doplňujeme chybějící čárku za větou vloženou (s. 13, ř. 1), před spojovacím výrazem co uvozujícím vedlejší větu (s. 62, ř. 10) či tečku na konci věty (s. 33, ř. 15). V několika případech též nahrazujeme čárku na konci věty tečkou (srov. např. s. 11, ř. 9), případně tečku za vloženou větou měníme na čárku (srov. s. 43, ř. 11). Šetříme ovšem dvě tečky za vykřičníkem, které naznačují zámlku či citové vyznění výpovědi (viz s. 80, ř. 8), malé písmeno ve slově následujícím po otazníku nebo vykřičníku, jejichž ukončovací funkce ve větě je oslabena. K jednotlivým titulům básní připojujeme komentáře, v nichž kopírujeme údaje o roku a místě časopiseckého vydání, uvedené v Obsahu (pravopis neaktualizujeme).