PO SLAVNÝCH DNECH.

Eliška Pechová-Krásnohorská

PO SLAVNÝCH DNECH.
Dohřměl jásot, ztichly fanfáry, věnců prosty trčí stožáry nad zástupů vlnícím se mořem. Spásný div byl včera zaslíben, svátek minul, nastal všední den se svým starým klopotem a hořem. Přívalem jdou zvěsti Jobovy, a jak zatopené ostrovy bortí se nám pod kročeji břehy, zem se drolí přes noc do rána, pídi po pídi nám trhána! Již nás bičují vln dravých šlehy. Z chmur co chvíle zašklebí se blesk. „Cha-cha-cha!“ se řehtá hromu třesk, buran výsměchem jak zpitý ječí. Sůva skuhrá s blízké mohyly: „Snem jste holou pravdu přesnili, přejásali jste své nebezpečí!“ Mlč, ty sůvo, ptačí strašidlo! Stvůro, již k nám peklo vykydlo! Pochybnosti, jež nám srdce rdousíš! Zla i zkázy pustá hadačko, proti sladké víře rouhačko, na lup sváteční si zoban brousíš? V slunci slepá, po tmě vidoucí, poulíš oči v taje budoucí, – co tam vidíš v temnu záhad jejich? Zraky tvé-li oslňuje zář, nebo v tmách čtou starý slabikář o hrozných a zkázných Fata rejích? 53 Houkáš-li nám věštbu neblahou, nuž, ta buď nám zdravou výstrahou! Rázně vztyčíme se probuzeni ze chvil opojných a ze slávy; vykasáme sobě rukávy zmladlou silou k tuhé práci denní. Udeřily do nás hrozby ty; zříme hráze své kol rozbity, cítíme však ztvrdlé svoje svaly; navalíme balvan k balvanu, stmelíme svým břehům ochranu z hlubin moře vyzděnými valy. Neb co dravé moře uchvátí, nikdy ze dna samo nevrátí; v zápol s mořem napněm všecku sílu Stráže bdí; jen huč si, příboji! Jsme tu v zástěrách a s nástroji, po svátku je k práci den; ej, k dílu!