Od jara do věčna.

Od jara do věčna.
Tvé světlo zářilo mým poupatům, mých jiter šveholu a zoři, mých pisklat vzletům nad pozemí, mým zvědům, za obzoru lemy, a ještě září, když můj západ hoří, mým podvečerním k zemi návratům. Kam loďka osudu mě zanesla, ať váhala se v žití moři, ať hrda cílem, v plavbu velkou se odvážila se svou střelkou či příboj přemáhala v předhoří: Tvůj světlý duch v ní býval u vesla. Když dral se dvojí živel: slunečný i temný – vůkol v žití drama, když pravdy, které žhou i zebou, spor vedly se mnou jako s Tebou, Tvůj genius, ten soudce mezi náma, stín s jasem smířil v zákon odvěčný. 108 A život zrál, již podzim krutě vál; Tvůj soumrak dříve stměl se, drahá... dál z tiši Tvé mě buran sápal, však v mrazivý když spár mě chápal, mne vytrhla mu síla vroucně blahá: dech duše Tvé co plášť mě kryl a hřál. Až usnulas! – Kde v nevýzpytnu dlíš? Kde mizíš v dálce nedohledné? Již umlkla Tvá světlá slova, a přec mi z dávna znějí znova jak zvony s chrámu Ducha! Přec den ze dne víc rozumím jim a je slyším blíž. Tvých více let, i mez dvou století, co lidi o píď času dělí, jak mžitka zniklo ze dnů reje. Teď věčnost mezi náma zeje, taj propastný a v nesmírnosti ztmělý – tamť nejblíž k Tobě, nejblíž k objetí.