TĚM, KDO BOJOVALI ZA NÁS.

TĚM, KDO BOJOVALI ZA NÁS.
Co věků jak strhaných mračen se muselo vyzuřit na české luhy, než padáním hvězd a příšerně krvavým úsvitem značen, jak nebeský zázrak směl branami duhy den svobody slavit k nám vítězný vjezd! 91 Co zápasů ducha i těla své čepele křížilo smrtnými blesky vždy v dějinách Čech, než křivda, saň potvorná, vykrvácela, duch Husův, duch spravedlnosti, duch český než paprskem šlehl v děj národů všech! Jak otrockou připoután páskou sta let k patě tyranů Čech musel býti, jak deptán i klet, až k svobodě zaplál tak všemocnou láskou, že mučen, že ortelován raděj mříti chtěl za ni, než vrátit se v porobu zpět! Kal hanby, jed potupy lživé nás musely hyzditi před světa zraky až do chvíle té, kdy praotců sláva zas v obnově živé se zrodila vnukům a vtiskla jim znaky své cti, z duše dědiců nevypleté. Dnes, včera, vy – v bojích zas prví, jichž ostří vás vraždilo dvojsečně řezké, vy obětní lvi, vy do knihy slávy jste vlastní svou krví dnům budoucím vepsali jméno zas české, vy vracíte mu, co mu Bůh dal, jen vy! Váš meč přeťal okovy rzivé i přísahy násilím vecpané v ústa – čest za taký ráz! Jím vtělena’s, myšlenko česká, ó, dive! Jím v pevnější řetěz kov srdcí nám srůstá a přísaha božštější jednotí nás. Den přišel – den splněné vůle! Ten po roce štěstí dnes příštímu jásá: Jsme svobodný kmen – 92 a přítelkou, sestrou jest nám světa půle, jest nad námi mocí jen právo, a spása vždy v pravicích vlastních nám rozkvete jen. Den osvobození se ročí! Ó, rekové! Zvroucnělé k vám naše díky ať velebí vás! Vrah soused nechť zle proti Čechii sočí, chcem všichni být vašimi soubojovníky, bok po bok se v živou k vám zařadit hráz. Nechť nepřátel zloba se vzteká, v šik ulitý splyňme: co vojsko, to národ, co národ, to voj! A svornost ves národ-li ucelí v reka, nechť chrlí naň záští svůj sykot a hárot, on s sebou své vítězství ponese v boj.