Poslání.

Eliška Pechová-Krásnohorská

Poslání.
Ty, drahá Světlá, sevřena jsi v hrobě, já – poutána jak ve vězeňské kobě; kus žuly Tebe pod zem zavírá – mne vetchých let mých balvan zpuchřelý svět zahradil tak, že jsem v chorých koutku jak pták, jenž na lep na osudném proutku se chytiv, bezradně se tetelí. Jsme rozloučeny. Věčnost odpírá nám chvíle sdílnosti v té kruté době, kde tolik třeba útěchy si dát! A přece, přec mi bývá nastokrát, že u Tebe jsem, že se tulím k Tobě, že o tom, co nám v srdci nejhloub tane, si promlouváme v důvěře tak přímé, jak dřív, až div, jak stejné vždycky plane v nás myšlení a jak si rozumíme. Tak dosud v dumách, plných otázek, nám plyne mnohá černá hodinka v tom světě, jak bych s Tebou žila v hrobě, 113 kde jako těsná, šerá dolinka nás blízkost duší družně přimkla k sobě. I nasloucháme, co si šeptá země, když kořen žití do ní vrůstá němě; co vrží kolesa, když cestou drtí i červíka i tvrdý oblázek; co blekotají prázdné dásně smrti; i slyšíme, jak ptáci plují vzduchem, jak před bouří se chvěje osyka, jak prsť se hýbe pádných kroků ruchem, jak přes hlavy nám kráčí tragika, své paty tisknouc v mrtvý prach a kosti, kdež vítr klátí vraty budoucnosti – – Však v ponurý ten šum se hlahol mísí, jenž zvučí k harfám, písně rokotá a sladkým hymnem spásy mrtvé křísí! Roj slibných zvěstí k nebi kolotá a rajsky zní jich jásot luzně skvělý, jak barvy duhy by se rozepěly a symfonii nových, lepších věků by hrály plnou nadějí a vděků o božství, o národech, o člověku, a nejkrásnější slavobranou duhy jak nové dějiny by v zemské luhy – ty krví zbrocené – jíž vjíždět měly. Zas v dálku ozvěn kouzelných to mizí, zas v tichu jsme a v stínu spolu samy. Mluv, drahá: jsou ty hlasy pravda ryzí, či touhy jen a modlitby – snad klamy? Jich sladký ohlas okřídluje duši, však jako na rakev když hroudy buší, tak na mé srdce zvěsti Jobovy... Tu slyším, jak mi díš, Ty, pravdy kněžko: „Jdi! Zanech zádumy a pohovy, jdi v klopot žití, k návratu se vzmuž a pravdě služ! Lži zkoumej, odhal přeludy a modly! I slastný klam je podlý! 114 Být pravdě v oběť – nebudiž Ti těžko!“ Dím chvěle: Jsem-li schopna pravdu znát? Tvůj příkaz ctím, však nemůžeš mi dát i Svého genia! Čím jista budu, bych zaslepena nesloužila bludu? – I znova slyším vznešený Tvůj hlas: Máš v srdci světlo! Jen ho neuhas! Jdi, vrať se v řadu, vůli svoji ztuž a lásce služ! Jdi za mne do díla, – mne věčné stíny zebou, jdi vřelá, pravdivá, – mou lásku vezmi s sebou!“

Básně v knize Ozvěny doby: