NA MOTIV „HEJ, SLOVANÉ!“

Eliška Pechová-Krásnohorská

NA MOTIV „HEJ, SLOVANÉ!“
Ó, žije, žije naše sladká řeč, to dědictví nám Bohem oddané! A přec nám srdce svírá bolná křeč, když pějeme si dnes: „Hej, Slované!“ To není jásající zvuk té písně, jak v slavný den, jenž dal nám svobodu; v ní něco zní dnes výstražně a přísně: „Jste, jak jste přísahali národu, mu všichni věrni na nesčetné věky, a ve vás všech duch slovanský, jenž maří hromy pekla, vrahů vzteky a každé násily chtíč tyranský?“ – Bůh dal nám spolný všem dar jazyka, zdaž též i spolné lásky paprsky? Zdaž naše víra jest tak veliká, by všecky spojila nás bratrsky? Jsme za jedno? Zří Bůh náš hromovládný, že bratr bratru snímá okovy? Kdo Slovan jest, že nezapomněl žádný na svorné pruty Svatoplukovy? Jen tak, ať nepřátel co ďáblů z pekla se na nás řítí, všecky zdoláme! Nechť metá šípy jedové sběř vzteklá: hej! svorné Slovanstvo je přeláme! Ať skála puká, ať se tříští dub a země ať se třese v základech: buď, Slovanstvo, jak jeden pevný srub a jedna vůle, jeden cíl a dech! Ať jedna myšlenka nám v srdcích hoří, ta slovanská, a jednu vlast nám tvoří a nade všemi drží lásky štít! 98 Pak budem silni stát, jak mury hradní, a zachce-li se hromům do nás bít, ať bijí v ty, kdož odstupují zradní! Kdož odpadlík, ten padni! Jen pravé Slovanstvo – to bude žít.