SVOBODĚ ČESKÉ.

Eliška Pechová-Krásnohorská

SVOBODĚ ČESKÉ.
V Kolumbově zemi k východu vztýčil volný národ obryni vyšší královen, jichž zapotřebí jemu není; vedle Boha v nebi na zemi ctí jen svou bohyni – Svobodu! Její témě chytá bleskot prvý z koule slunce v každé světa zoři, mužně trčíc v červánkové krvi; u nohou jí oceán se koří, její rámě dosahuje v dálku přes moře, a její prstu kyn shýbá zpupné říše v mír či válku, soudí je a trestá běsy vin; sháší dynastie na kahanci posvátnosti lstivě vylhané; všichni faraoni, tyrané jsou jí dědičnými samozvanci. Dosáhla až k ledví Evropy přes moře, a jako moře valí na despoty hrůzu potopy, střásajíc jich osud k pádu zralý. Chrání ty, kdož trpí nevinni, všecky utlačené národy, vzpínající náruč k bohyni, k soudu spasitelky, Svobody! Tisíce z nich spějí krev svou prolit, jež se s krví ochránců svých mísí. Z hekatomb, jež musí navrcholit, lepší svět se k obrození křísí. A kde mával prapor naděje, jásavé již vítězství ji vzdýmá! K nohám Svobody již moře hřímá, návalem k ní hrnouc trofeje: 46 biče, úzdy lidských soumarů mezi diadémy césarů; králů koruny jí u podnoží, zastárlé i nové, slavné kdysi z milosti – teď bez milosti Boží, v písku mezi veteší se množí, s mučedníků korunami z hloží; na chaluhách čestné hvězdy visí, zablácené mitry, rzivé meče – či krev rudá dosud po nich teče z bojů vražedných neb od popravy? Hle, tam při nich koulejí se hlavy, na některých značí siná rýha, kde je otlačila korun tíha... Pergamény, hle, jež zuby myší ohlodaly a z nichž křivda čiší; žezla v střepech, majestáty lživé; ale mezi touto zmaru směskou poklady též památné a tklivé leskem prosvítají z mlhy krytu! Nejvyšší když vlna za úsvitu v pozdrav obryni se u ní staví, jí, té bohyni, hle, k nohám plaví skvosty svaté: korunu to českou se starobylými klenoty! Svobodě je ku podnoží skládá proudem dějin věčné sudby vláda, Hle – tu vzdušně z tmy a jasnoty, z par a třpytů na břehu i moři velebný se přízrak v úsvit noří: duchovitá jízda krásy lepé v pěny mořské podkovami tepe; tři to jezdci. – První v zlaté zoři, vzýván, milován, všem Čechům znám, české koruny je strážce sám, světec Václav na bělostném oři. 47 V oběť dává svého lidu právu drahou korunu i její slávu. Svobodě skvost milovaný vzdává, svobodě své země požehnává; z minulosti v dálku pozaváté volá v mladý den, v němž vlast se sluní: „Vzdejte jí, co nejdražšího máte!“ Modlí se, a moře chorál duní. Druhý na vraníku bujarém, Karel, vlasti otec, obnovitel její slávy, z křivdy vykupitel, dí: „Bůh velí moci králů: Dožij! – Vládniž v Čechách království teď Boží!“ Třetí, na ryzáku zlatohnědém Jiří král jest; volá s bodrým hledem: „Lid mě zvolil králem; lidu hlas – Boží hlas! On určil v národě, aby korunu dal v dnešní čas ne již králi, ale Svobodě.“

Básně v knize Ozvěny doby: