ZVUČ, MLUVO NAŠE!

ZVUČ, MLUVO NAŠE!
Hvězdnatě nádherný myšlenek světe, mluvo ty krásnější všech sebe krasších, dědictví slavné ty tisícileté po českých otcích a mateřích našich! Z půdy té krvavě zavlažované v posvátných, rekovných zápasech ducha tryská tvůj pramen a perlami kane z vln, jejichž rytmus jí ze srdce buchá. Všecko v nich zvučí, co v duších kdy hleslo, vše, co dal život, čím snění jej vnadí, vše, co kol padlo či mocně se vzneslo, v obrazech zrcadlíš na svojí hladi. Skvostnici obsáhlas pravdy a krásy hlubokou v sobě, tak velkou, až mníme, všecko že výmluvně v tobě se hlásí: vesmíru taj – i co známe a zříme. Teprve dnů našich strašnými ději zjevno, co tvému přec bohatství chybí; hledáme slov, ale rty se jen chvějí, sevřeny hořkostí v němotě rybí. Nemáš, ó jazyku sladký a drahý, slov, jež dost hřímavě padoušstvu klnou, soudíce tyrany, lotry a vrahy měrou jich zločinů vršitě plnou. 37 Výrazu nemáš, jejž v naše by pění vykřikla Nemesis na místě Musy, k bestiím lidským dost opovržení, přísných dost jmen bahnu lupičské lůzy. Slovy nemáš, jež by jak dýky se vbodla do lidských svědomí, – v nachu či v hadrech; slov, jimiž padla by šibalská modla, živý však Bůh jen by promluvil v ňadrech. Ó, kdy již ožije svoboda ryzí, neznešvařená ni krví ni zlatem? Ó, kdy již sobství a násilí zmizí, druh druhu nebude katem, leč bratem? Zvuč, mluvo česká, stvoř kouzlo to zdravé jak povel vůdčí, jak zařvání lvovo! Jím svolej všecky nás na cesty pravé, otčiny štěstí kde dá nám své slovo!