DOŠLO NA NÁS.

Eliška Pechová-Krásnohorská

DOŠLO NA NÁS.
Teď došlo na přísahy naše, ne na slova, však na činy! Dřív osud, zotročením straše, bral na nás cizím drápem důtky, štval černožluté harambaše nám v před i v týlo, v dravčí půtky, chtě přervat naše dějiny svou hrubou sekerou jak lano lodi, aby vzal ji proud; když jsme se na krev dobývali z pout svou silou veškerou: ó, ctili jsme se jako hrdiny. My rvali jsme se, co v nás ducha, ráz proti rázu, s násilím, zášť nepřátel když slepá, hluchá nám železem a zvůlí vládla, by rod náš jako prsti krucha byl zdrcen silou jejich rádla, by chtíčům jejich zlotřilým dal v pospas úrodu a zmizel v odcizení, v bezdomí! Tu plamenem nás žehlo svědomí a láska k národu nás učinila lidem zmužilým. Vzdor proti křivdám z cizí ruky nás naučil, jak bojovat, a v našem duchu tvrdly suky, v nás bystřel soud, ba jiskra vjela i tichošlápkům pod paruky a smělcům do celého těla. Když odpůrce jsme zřeli chybovat, v nás hromně bouřil hněv! 65 Vstříc potupnému od nich úkoru vždy rozhodni jsme byli k odporu a vřela naše krev tím víc, čím u cizáků více vad. Teď na nás došlo. Skutkem nyní zjev Čech: „Sám vládnout dovedu!“ A cizího kdo z hříchu viní, zda hříchu sám se umí stříci; že to, co hlásal, to i činí a neuháší vlastních svící; že snáší s jasem v rozhledu, co na bedra si vzal! Že ctnosti dost je v národě, by vládl ke cti svobodě, již toužně k sobě zval, a svým jsa, nesnížil se v nohsledu.