DOŠLO NA NÁS.
Teď došlo na přísahy naše,
ne na slova, však na činy!
Dřív osud, zotročením straše,
bral na nás cizím drápem důtky,
štval černožluté harambaše
nám v před i v týlo, v dravčí půtky,
chtě přervat naše dějiny
svou hrubou sekerou
jak lano lodi, aby vzal jíji proud;
když jsme se na krev dobývali z pout
svou silou veškerou:
ó, ctili jsme se jako hrdiny.
My rvali jsme se, co v nás ducha,
ráz proti rázu, s násilím,
zášť nepřátel když slepá, hluchá
nám železem a zvůlí vládla,
by rod náš jako prsti krucha
byl zdrcen silou jejich rádla,
by chtíčům jejich zlotřilým
dal v pospas úrodu
a zmizel v odcizení, v bezdomí!
Tu plamenem nás žehlo svědomí
a láska k národu
nás učinila lidem zmužilým.
Vzdor proti křivdám z cizí ruky
nás naučil, jak bojovat,
a v našem duchu tvrdly suky,
v nás bystřel soud, ba jiskra vjela
i tichošlápkům pod paruky
a smělcům do celého těla.
Když odpůrce jsme zřeli chybovat,
v nás hromně bouřil hněv!
65
Vstříc potupnému od nich úkoru
vždy rozhodni jsme byli k odporu
a vřela naše krev
tím víc, čím u cizáků více vad.
Teď na nás došlo. Skutkem nyní
zjev Čech: „Sám vládnout dovedu!“
A cizího kdo z hříchu viní,
zda hříchu sám se umí stříci;
že to, co hlásal, to i činí
a neuháší vlastních svící;
že snáší s jasem v rozhledu,
co na bedra si vzal!
Že ctnosti dost je v národě,
by vládl ke cti svobodě,
již toužně k sobě zval,
a svým jsa, nesnížil se v nohsledu.