NAD KOLÉBKOU.

Eliška Pechová-Krásnohorská

NAD KOLÉBKOU.
Hošíkovi růžovému nad kolébkou zpívá matka: „Hajej, ty má tvářko sladká v zlatých vlásků diadému! Tílko bílé, duško čistá v košiličce andělíčka! 20 Ráj se sklání na tvá víčka, rajský sen ti v žití chystá. Láska s tebou půjde vesnou, z vesny v léto, do jeseně, učiní ti v časů změně i tu „půlnoční“ kdys plesnou. K pravdě, dobru, kráse božské, k douškům z nejčistšího zřídla ponesou tě duše křídla z doby dětské do jinošské. Mužně zralými pak činy nezaváháš na rozcestí, hájit budeš lidu štěstí s nejlepšími jeho syny! Neublížíš ani broučku, budeš chtít jen blažit, těšit, na nikom se neprohřešit. Hajej, nevinný můj kloučku! S práva znakem na svém štítě, s jménem vlasti na praporu, uvítáš dob šťastných zoru; pro ni rosť a kveť, mé dítě!“ Při něžném tom kolébání matčin zrak se zavřel tiše; spánkem jata, klidně dýše, na rtech šťastné usmívání. Ale do snu v noční tiši v nenadání, v nevědomí rány jako pádné hromy rázem na ráz dunět slyší. V strachu ze sna vytrhne se... Postava jak přízrak z báje dlí tu s dítkem, kolébá je prudce, až se půda třese. Zakuklena v roušce rudé, v kmitu blesků kolem sebe, hlasem, z něhož hrůza zebe, 21 kolébavku takto hude: „Tuž se, tvrdni, pacholátko, potlač cit a nebuď měkký; v pochod půjdeš předaleký! Hýčkání ti trvá krátko. Los tvůj: ve jhu kruté kázně rány snášet, rány dávat, nedbat slzí, výtek, závad, nezřít zoufání a strázně. Jest ti obrnit se lítě bezmilostnou, pádnou pěstí, chladně mařit lidské štěstí, vraždit muže, ženu, dítě, silou děsnou být vždy prvý, slep a hluch být k hoři vůkol, nejvyšší znát jeden úkol: plýtvat svou i jiných krví. Smrt kde hýřihýří, zkáza světa zdoby věků v trosky kácí, rdousíc mír a čestnou práci: k tomu zrozen’s, v tom tvá meta. Mrtvolami kde se sytí dravec, jenž se Mocí zove, jenž i živých srdce klove, tamť jen úděl tvého žití. Vyvolen jsi rekem slouti –“ „Dosti!“ křikla matka zbledlá, děcko chranně k srdci zvedla – – Přízrak rudý v tmu se hroutí. Byl jen snem? – Ó, pochybnosti! Či tak děsná pravda svítá? Matka v závratích se zmítá nad kolébkou budoucnosti. 22