ŽIJ, SLOVANSTVO!

ŽIJŽIJ, SLOVANSTVO!
Žij, Slovanstvo! Ty lípo, jejíž kořen v taj pravěký jak v pohádku je vnořen, jak pohár naplněna mednou mízou, jak vínem šumíc listnatou svou řízou, jež z mohutných ti snětů skvostně visíc lne k nim co srdcí na tisíce tisíc! Tak sladký dech vlá v haluzích jen ve tvých, když obsypána květem na všech větvích svou vůní opojena, koruna ti zvučí včel, myšlenek tvých ruchem, při díle jak bzučí. Žij, Slovanstvo, ty kmeni naší víry, ty strome naší lásky, našich tuch! 48 Žij, ostřeženo svými bohatýry, v nichž ožil báchorkových reků vzruch. Nechť peň tvůj mnohokráte v bouři vzteklé zlých božstev závistí byl rozštěpen, až černal ve plamenů žhoucích pekle a smrti děs mu vjížděl do tepen: jak rány vojínovy po zápase i tvoje srostly, zelenáš se zase! Vy větve lípy, buďte všecky zdrávy! Žij, slavná Polsko, siroto své slávy, dnes dědičko! Ty nezhynulas ještě, když trhaly tvé tělo katů kleště a drápem v kusy rval tě hakatista; ty, věříc ve svou spásu jako v Krista, byť bita na krev knutou násilnictví; ty, velká v rekovství jak v mučednictví a největší v té lásce nevýslovné k své vlasti, v polských srdcích Bohu rovné; žij, Polsko radostná! Dar svobody své přijmi, jak toužili tví pěvci žalmy prorockými! A ty, ó Černá Horo chudá, skalná, tak malá – a tak veliká, tak valná! Ty, Srbsko, zkrvácené při obětech tak úchvatných, ty vražděné i v dětech a znova zmladlé, znova v křepkém boji! Kdo, Srbsko, vypěje kdy mužnost tvoji? Ty rode orlů nejvyššího vzletu, tvůj svatý zápal plane všemu světu jak slunce, žhoucí s výše na ledovců témě! Buď zdrávo, svobodno! Žij, zkvétej, srbské plémě! A žij nám, sestro Jugoslavie! Tvůj domov od Alp k vlnám Adrie a k Dunaji buď požehnán! Nechť syčí had záští kol, ty, duše holubičí, ty na hlavu mu šlápneš, opřena 49 dnes o svých bratří silná ramena: Srb, Slovinec a Charvát – s námi Čechy již ochrání si vlastní svoje střechy; jsme celý, čacký národ, nejen hlouček plachý, a zúčtujeme s Němci, s Maďary a Vlachy. Žij, krásná Slovači! Žij, drahé Slezsko! Ač přetvářit vás chtějí na nečesko a všecky pásky přervat, jež nás víží, ač vaši lásku za žalářní mříží a v poutech zdusit zlovolnictvo prahlo: vždy srdcem k srdci nás to k sobě táhlo, až nebe, zem i peklo v krutém boji když rozhodly, svět uzřel, keže jsme svoji, zrak Svobody až poznal, klamem neopředen, že jedna krev a síla – že jsme národ jeden. Čím ale tebe zdravit, Čechie, ty dávná, velká, světlá legie týchž heroů, jimž svět se klaní dnes? Ty, jejíž prapor vždy se skvoucně nes’ jen za právem a pravdou, za myšlenkou; ty, překonavší smrti němotu a děs: ó, dej mi výmluvnost! Mé slovo jest tak chudé, jen srdce v hrudi mé ti v bouři lásky hude: Žij, s dívčou se Slovenkou, sestrou Moravěnkou a s panenskou tou naší mladou svoboděnkou! Však v jasu zjevů blaživých a lepých – hle, zápasiště příšer, dravců slepých, ký chaos to? Ó, Rusi nešťastná! Dřív domov ideálů nám tak blízkých, teď výheň vášní ukrutných a nízkých a padlých duší spousta propastná! Ó, pyšné carství! Kolos na hliněných nohou se zemětřasem shroutil na Rus přeubohou, a ona šílí, hřeší – kdy se bude káti? 50 Kdy nad prokletím jejím přestaneme lkáti? Kdy její genius k ní usmířen se vrátí? Kdy svitne vzkříšení zas v národě tom velkém, a kdy zas Rusko sroste se slovanským celkem? Ó, věřme: duše slovanská se vzchopí jak poselkyně míru za potopy, a tonoucí zas naleznou svá vesla, loď záchrany by v hloub jim nepoklesla, a pro vlast, pro lidskost a pro osvětu zas budou sloužit bratřím svým a světu. „Jsme jeden duch a cíl!“ k nám zavolají, a prapory nám v každém slávském kraji se jarně ověnčeny rozevlají tím věncem srdcí z lípy ratolestí, jenž druží svornost, svobodu a štěstí! Tak zhyne zhoubných svárů satanstvo, a hymnický šum lípy zašelestí: Žij k nesmrtelnosti, žij, Slovanstvo!