S JITŘENKOU V DUŠI.

Eliška Pechová-Krásnohorská

S JITŘENKOU V DUŠI.
S jitřenkou v duši vstupme do svatyně, s plamenem srdcí v lampě křišťálové! Do včíra tměl se mocný portál stinně, strměly příkré stupně nehostinně: ozářen zorou však nás v kráse nové vítá dnes chrám, jenž Budoucnost se zove. S velebou v duši spanilou a hvězdnou každý si přijď sem pro svůj božský podíl, s nelhanou vírou, s vůlí nenámezdnou, neboť zde Bůh dlí nad propadlou bezdnou, kde z tenat lotrů, z křivd nás vysvobodil on, živý Bůh náš, jenž se z lidství zrodil. Toužíte duší vzňatou Boha spatřit? Boha, jenž jest a dokázal svou jsoucnost? Sem spějte, v jeho znamení se sbratřit, balzámem smíru jizvy rozluk zatřít! Tam jen jest Bůh, kde dobrých silná vroucnost staví si hrad, neb v ní jest všemohoucnost. Či by měl větší zázrak v důkaz božství učinit duch, ten tajný řidič dějů, nežli že národův a zemí množství k lidskosti právům vznesl nad divošství? Světlejší div-li vzplál kdy z losu rejů, krasší-li dílo z dílen čarodějů? 56 Hle! Padly šalby, modly, chlubné zkazky, jakým jen znásilněný rob se koří; s obludou zvůle, měnící své masky, posvátné prý – však hnusné rveme svazky; lžichrámy, stolce neřesti se boří – nový dnes Bůh i nový svět si tvoří. V proměně věků před našimi zraky zjevilo se to Nejvyšší, to Svaté, dějům co rovná pochod křivolaký, v oharky sžíhá molochy a draky, obrací vrahů dýky jedovaté v hruď jejich, tyranům jich spády mate. Ó, kéž to cítí každé srdce nyní, nadějí bušíc před budoucna branou, národ že stojí nadšen před svatyní, k níž toužil v strastech, pro niž zázrak činí vznešené božstvo sudbou svrchovanou – Svoboda slunná, svítíc zorou rannou. S jitřenkou v duši! Dej nám, čistá vůle, chránit své vše, zač žili jsme a mřeli, krev svou zač prolily dvě světa půle! Svorným jak včelám královna v jich úle, spravedlnost ať svobodným nám velí! Kdo zřeli její zjev, ti Boha zřeli.