NÁŠ PĚVEC A BARD.

Eliška Pechová-Krásnohorská

NÁŠ PĚVEC A BARD.
Oblakoplavců sourodák, svobody syn jak zpěvný pták básník je ve své zvůli; oheň a záři Helia přijímá křídlem genia, v zpěvech ji srší k důli. Nesmí mu velet všední dav: „To, po čem prahnem, písní slav, pěj, v čem se kochá množství!“ Básníkův kraj – to vesmír jest, země i ráj i říše hvězd, život i sen i božství. Jen co ti v srdci plá, to pěj, perly nám z vlastní hrudi lej, vynořené jí z hlubin, démanty duhou hrající ze slzí tvých se rodící, krvavý ran tvých rubín! Nemůže pěvcův majestát víc nežli v pravdě sebe dát; vyššího kouzla není. To chceme znáti, co v něm vře, když srdce své nám otevře v nejhlubším roznícení. Trnem však sladkým úžasem, když duše jeho ohlasem odpoví duši naší, když jeho srdce, zpěvný chrám, uctívá svátost, jež i nám nade vše též je dražší. 85 Plane-li vroucí jeho cit pro naši zemi, pro náš lid, pro naši slast i muku; nám že je srdcem nejbližší, když srdce naše uslyší v strun jeho družném zvuku. Nikomu nebuď na podiv, k pěvci že lnem, jenž pěl co živ národu i své zemi! Nádherný zjev, byť věštecký, k národu chladný, sobecký žeť srdci lidu němý. Radostně smíme říci přec, náš že jest věrný onen žrec, k němu že jdem jak domů! Bardům, však, cizím v srdci nám, tíhnoucím k dálným končinám, říci jen: tak jest tomu.