V Kolumbově zemi k východu
vztýčil volný národ obryni
vyšší královen, jichž zapotřebí
jemu není; vedle Boha v nebi
na zemi ctí jen svou bohyni –
Svobodu!
Její témě chytá bleskot prvý
z koule slunce v každé světa zoři,
mužně trčíc v červánkové krvi;
u nohou jí oceán se koří,
její rámě dosahuje v dálku
přes moře, a její prstu kyn
shýbá zpupné říše v mír či válku,
soudí je a trestá běsy vin;
sháší dynastie na kahanci
posvátnosti lstivě vylhané;
všichni faraoni, tyrané
jsou jí dědičnými samozvanci.
Dosáhla až k ledví Evropy
přes moře, a jako moře valí
na despoty hrůzu potopy,
střásajíc jich osud k pádu zralý.
Chrání ty, kdož trpí nevinni,
všecky utlačené národy,
vzpínající náruč k bohyni,
k soudu spasitelky, Svobody!
Tisíce z nich spějí krev svou prolit,
jež se s krví ochránců svých mísí.
Z hekatomb, jež musí navrcholit,
lepší svět se k obrození křísí.
A kde mával prapor naděje,
jásavé již vítězství ji vzdýmá!
K nohám Svobody již moře hřímá,
návalem k ní hrnouc trofeje:
biče, úzdy lidských soumarů
mezi diadémy césarů;
králů koruny jí u podnoží,
zastárlé i nové, slavné kdysi
z milosti – teď bez milosti Boží,
v písku mezi veteší se množí,
s mučedníků korunami z hloží;
na chaluhách čestné hvězdy visí,
zablácené mitry, rzivé meče –
či krev rudá dosud po nich teče
z bojů vražedných neb od popravy?
Hle, tam při nich koulejí se hlavy,
na některých značí siná rýha,
kde je otlačila korun tíha...
Pergamény, hle, jež zuby myší
ohlodaly a z nichž křivda čiší;
žezla v střepech, majestáty lživé;
ale mezi touto zmaru směskou
poklady též památné a tklivé
leskem prosvítají z mlhy krytu!
Nejvyšší když vlna za úsvitu
v pozdrav obryni se u ní staví,
jí, té bohyni, hle, k nohám plaví
skvosty svaté: korunu to českou
se starobylými klenoty!
Svobodě je ku podnoží skládá
proudem dějin věčné sudby vláda,
Hle – tu vzdušně z tmy a jasnoty,
z par a třpytů na břehu i moři
velebný se přízrak v úsvit noří:
duchovitá jízda krásy lepé
v pěny mořské podkovami tepe;
tři to jezdci. – První v zlaté zoři,
vzýván, milován, všem Čechům znám,
české koruny je strážce sám,
světec Václav na bělostném oři.
V oběť dává svého lidu právu
drahou korunu i její slávu.
Svobodě skvost milovaný vzdává,
svobodě své země požehnává;
z minulosti v dálku pozaváté
volá v mladý den, v němž vlast se sluní:
„Vzdejte jí, co nejdražšího máte!“
Modlí se, a moře chorál duní.
Druhý na vraníku bujarém,
Karel, vlasti otec, obnovitel
její slávy, z křivdy vykupitel,
dí: „Bůh velí moci králů: Dožij! –
Vládniž v Čechách království teď Boží!“
Třetí, na ryzáku zlatohnědém
Jiří král jest; volá s bodrým hledem:
„Lid mě zvolil králem; lidu hlas –
Boží hlas! On určil v národě,
aby korunu dal v dnešní čas
ne již králi, ale Svobodě.“