Pojď, zaleťme si k pozemskému ráji,
v stín sladkoplodých palem,
pojď na východ, můj druhu, v zemi bájí,
kam toužíváme s žalem.
V říš milosrdných reků, moudrých králů
a poustevníků svatých,
v kraj pěvců, pějících jen pravdy chválu,
lží prostou klamně zlatých.
Pojď v domov soudců božsky pronikavých
a věštců víry plných,
v kraj lásky k smrti věrné, přátel pravých
i soků spravedlných.
Pojď, vmysleme se v báječné ty tvory!
žil král tam velkoduchý,
sto let byl starý, tíhou věku chorý
a teskné cítil tuchy.
Ten zavolal si mudrce, jejž zlatem
byl povždy obsypával,
i děl: „Kdys chvíle strom snad zvrátí chvatem,
jenž věkům odolával.
I mne i tebe, vše, co nám tu milo,
co nejdražšího známe,
všech našich nadějí co skálou bylo,
čas jako třtinu zláme.
Nám dali bohové vlasť požehnanou,
a mír ji blažil věky!
Zdaž obhájí však zemi bezobrannou
lid šlechetný a měkký?
Zda strpí závisť, že ta země živí
tak ctné a šťastné syny?
A nevtrhne-li soused bojechtivý
v ráj naší domoviny?
Vím, vzplane zápol s výbojnými vrahy!
Ó kterak skončí asi?
Lid učils povždy – uč ten národ drahý,
co v budoucnu jej spasí!
Moc králů míjí! Lid mi nelze vésti.
vstříc době nebezpečné;
jen duchům dáno nesmrtelně kvésti
a konať dílo věčné.
Ty mysliteli velký, duchů králi!
Zvaž, co tvá moudrosť chová,
a v mramor věčný, z tvrdé vzatý skály,
vryj věčné pravdy slova.
Té pravdy, která lidstvu po vší zemi
jest nejblažší a spasná,
jíž nelze nezvítěziť nad myslemi,
žeť jako slunce jasná!
Vpiš pravdu takou, která slabé vzmuží
a silné skrotí jemně,
jež vášně smíří, soky láskou sdruží,
ráj stvoří z širé země.
Zvěsť pravdy, která vzpřímí mužné šíje,
že neskloní se v robství,
a v prsou nepřátelských potře zmije,
jež soptí hnusem sobství.
Ať všichni duchem volni, srdcem čisti
se o slasť žití dělí,
ne jako dravec lpící na kořisti,
z níž ssaje, zkrvavělý!
Ať zvířeckosť se mocným studem zděsí
té pravdy zlatých žárů,
a z lidských srdcí prchnou zášti běsi
i démonové sváru.
Ať směle prsa vznešených i skrovných
se v blahé vzedmou pýše,
že vlasť jest obcí bratrů sobě rovných
a hodných lidské výše!
Skvost nejlepší, jejž duch tvůj přemítavý
si dobyl v žití celém,
ať zvelebí kdys jedince i davy –
směs otroků a šelem!
Ó najdi slova hromová i slunná,
ó slova čarodějná,
ať svítí spásou zlatá jejich runa
v tmu zbloudilého hejna!
Ať moudrosť jednou pravdou přesvědčivou
své zlaté jádro zjeví,
ať blaze tomu, kdo ji pojme živou,
a běda, kdo jí neví!
Tu pravdu pak, jež duchy zvedne k výši
a nedá lidstvu klesať,
jak odkaz lidu svému v srdce vpíši,
věz, dám ji v kámen vtesat.
Věz, v mramor zlatem ryzím vykládanou –
to zlatem cti a vděku –
tak dám ji vsadiť nad chrámovou branou;
ať mluví k srdci věků!“
I stál tu mudrc se skloněnou hlavou,
již velká hnětla tíha;
zdaž chová pravdu takou pronikavou
dnů jeho zašlých kniha?
Zda všecko myšlení a zpytování
se dotoužilo plodu,
jenž pravé blaho, pravé požehnání
by lidskému dal rodu?
Či všecko mudrctví, ves um je lichý
a nemá spasné moci?
Tak hloubaje šel v příbytek svůj tichý
a pátral dnem i nocí.
Tu před balvanem mramorovým stával,
kde s dlátem rytec čekal;
již unášel jej vřelé pravdy nával,
zas mrazný klam jej lekal.
Kde nalézť pravdu velmocnou a silnou,
ó která jest to, která,
jíž dáno kouzlo, v spásu neomylnou
vésť pokolení sterá?
A když tak váhal, toužně přemítaje,
jak zjasniť pochyb stíny,
zřel, jak si mladý rytec při tom hraje
a cosi robí z hlíny.
Chtěl člověku to zhnísti ku podobě
a tím se pachtil v potu.
Jen maně mudrc toho všiml sobě –
i zašel na samotu.
Chtěl v moře pravdy ke dnu vhroužiť duši;
spěl proto v lesy husté,
kde lidský rej ho z dumy nevyruší,
a bydlel v sluji pusté.
Až teprv sníh když zavál ztuhlou půdu,
zpět přišel ze své skrýše;
zrak vpadlý měl a zvetšelých byl údů
jak přízrak z mrtvých říše.
On nenalezl pravdy! Ze všech trudů
jen pochybnosť si nesl!
Rván divým spárem zoufalství a studu
v prach na svém prahu sklesl.
A hle, tu ztrnul, novou zděšen ranou!
Neb králův mramor bílý
byl zmařen! Postavu veň vytesanou
jun uhlazoval s pílí.
Ten uhnětený, malý člověk z hlíny
byl prvým, chabým vzorem;
teď rány dláta hřmí jak hromoklíny,
teď obr jest jich tvorem.
A pod hochovou tvůrčí rukou smělou,
hle, mramor živým zdá se!
Tu stojí člověk s výsostí svou celou
a v plné lidské kráse!
Hoch spatřil kmeta; kleknuv, strachem zbledl
a vyznával svou vinu;
však mudrc v náručí jej k srdci zvedl
a zvolal vroucně: „Synu!
Proč z umné ruky tvé ti dláto skleslo?
Mníš, žes můj mramor zkazil?
Tys našel vytoužené, zlaté heslo,
tys pravdu přiobrazil!
Buď člověkem! Toť moudrosť, v níž je spása!
Buď člověkem! zde vpíši.
Buď člověkem! ať mramor věčný hlásá
stům národův a říší.
Vždy lidstvo nad roby a nad divochy
zvěsť pošlechtí jen tato!“
I vepsal mudrc na podstavek sochy
dvou slov těch věčné zlato.-
To událo se v pohádkovém luhu,
kde zlatý východ září.
Pojď, nesme v západ o tom zvěsť, můj druhu,
kde národy se sváří.
Ó buďte lidmi! Heslo prostoduché
a vymyšlené v ráji!
Či zařve záští, dravou vášní hluché,
že lidskosť je jen bájí?!