Jsme národ chudých, říkáme si sami.
A přece v naší klenotnici posud
je poklad, zlato, perly, drahokamy,
o které zloupit nedoved’ nás osud –
to bohatství, jež neohlodá rez,
ta hřivna, již bůh do srdcí nám vložil:
toť onen svatý div, jímž znovu dnes,
kdo mrtev byl, svou vlastní silou ožil.
Hle, bohatství, jež máme ve své hrudi,
toť svaté nadšení, jež plane v nás, –
jen pro ně samo nejsme, nejsme chudi!
Toť láska, jižto neudusí mráz,
toť svatá láska, jež nás všechny učí
vlast milovat, byť byla sebe chudší,
toť naše víra, jež z nás činí obry,
že ideál náš není marným snem,
že boj náš vždy byl poctivý a dobrý
a bez vítězství v hrob že neklesnem!
Nechť moře kolem hřmí a burácí
a tříští se o tvrdé české skály:
zdar junácký buď s vámi, junáci,
již věrně vždy jste ku praporu stáli,
jejž láska k zemi rodné, nad vše dražší,
kdys pozvedla nad první četou vaší,
již Fügner učil, ten váš vůdce prvý,
na první výspě státi na stráži,
zmužile státi s jarobujnou krví,
kde nejprudší vždy útok doráží!
Hle, v nepřehledné šiky zatím vzrost’
někdejší hlouček Fügnerova voje.
Vlast přehlíží dnes čacké syny svoje
a věřit smí, jdouc trnitou svou poutí,
že v nadšení tom svatém, horoucím
ta láska všech nás nedá zahynouti
ni jí, ni nám, ni všechněm budoucím!
Ó, nadšené vy českých junů pluky,
to nadšení v svém srdci živte dál!
Vy, kteří z drahé Miroslava ruky
jste vzali prapor, který hrdě vlál
v ty české kraje, buďte na stráži
dál všude tam, kde zapotřebí vás,
kde nejprudší vždy útok doráží,
kde cizí moře hřmí v tu naši hráz,
kde nejvíc bouře hřmí a burácí – –
a v boji tom za svaté otcův statky,
za čest a slávu, štěstí drahé matky,
zdar junácký buď s vámi, junáci!