Tam nad Vltavou bdi, ó věrná stráž!
To naše vlast, ráj Bohem daný náš;
lid vyvolený tam,
jenž věky poroben byl dřív,
až vykoupil se sám,
svou krví obrozen a živ.
Je sladko pro vlast žít,
však sladší pro vlast mřít!
Tam nad Vltavou pne se hrdý Hrad,
v něm naše sláva spala posavad;
teď zazářila v ráz,
hoj, zajásala v širý svět
a ztopila v svůj jas,
ves národ náš, že zas nám zmlád a zkvet’.
Je sladko pro vlast žít,
však sladší pro vlast mřít!
Tam nad Vltavou, odtud k Dunaji
nás jedny svazky bratří poutají:
tu sladká Morava,
tam snivé ty, ó Slovensko,
Rus, dumná země tvá,
vás milovat chcem nad všecko.
Je sladko pro vlast žít,
však sladší pro vlast mřít!
A na sever-li zrak se pozvedne,
ó Lužice, vy nejvíc zmučené,
sem k srdci našemu,
jsme jedna krevní rodina,
my k boku vašemu,
vlast buďme zase jediná!
Je sladko pro vlast žít,
však sladší pro vlast mřít!
Sem vavřín, Mučeníky uctěte,
ty drahé hlavy naše, světem rozseté;
jich jména bezjmenná
v své lásky vroucím dojetí
jak v desky z kamena
zaryjte do své paměti!
Je sladko pro vlast žít,
však sladší pro vlast mřít!
Tam nad Vltavou bděme, věrná stráž!
ty, naše Vlasti, luzný ráji náš,
chci povždy pro tě plát,
jsi nejkrásnější z všech, co znám,
jak oni hned a rád
svou pro tě krev, svůj život dám.
Je sladko pro vlast žít,
však sladší pro vlast mřít!
Ó Bože, rač jí žehnat, mír jí přej
a mezi národy být velkou dej:
ať jako nikdy dřív
ten národ, tebou vzkříšený,
jde světem, slávy div
a chráněn tvými rameny!
Je sladko pro vlast žít,
však sladší pro vlast mřít!