Bože velký, Bože mocný, Bože spravedlivý!
Když jsem zoufal, dal’s mi zříti milosti své divy!
Nevydal’s nás v ponížení, v posměch nepříteli,
uslyšel jsi naše prosby, když jsme v zhoubu spěli!
Ty jsi Hrad náš nedobytný, naše síla v Tobě,
nebude se vrah nám rouhat ve své zpupné zlobě!
Hle, náš Blaník otevřel se, vyšel zástup skvoucí,
v děsu vichřic Ty jej vedeš, Ty, Bůh všemohoucí!
Dalné pláně – cizí lány – děl a pušek v třesku
jako malá bárka mořem v změti vln a blesků
zápasí šik bojovníků nezdolný a hrdý –
o něj nepřátel se tříští vzdor jak o štít tvrdý.
Dalné pláně – cizí lány – v bouři, dešti, sněhu
bije se a válčí směle rodných vzdálen břehů,
v oku jiskru, v duši plamen, obří sílu v paži –
o takovou hradbu v prach se každý odpor sráží!
Zač se bije? – Za vlast svoji! Za volnost svých dětí!
Jako vichrem radostná ta zvěsť k nám světem letí!
A již z hrudi nedůvěra, pochybnost, stesk mizí –
našli jsme zas duši českou pravou, zlatou, ryzí!
Kol nás temno – v srdcích podlost, zlovůle, chtíč zisku –
ale spásy úsvit již k nám z dálky spěje v trysku!
Nové jitro nad vlastí zas červánky své chýlí,
zbuďte se již, srdce spící! Den již vstane bílý!
Odvrzte, co zhanbilo vás, v blescích vzešlé zoře
spalte všechen kal i neřest, a v nich naše hoře!
Jak tam u těch reků v dáli, kéž by zakotvila
v srdci vám zas láska k bratřím, nepoddajnost, síla!
Jak tam u těch, kteří v psotě, strádání a znoji
za ideu život kladou, v svatém hynou boji,
a jichž krví jméno české slávou zas hřmí světem –
ať vám v duši obětovnost vzpučí zlatým květem!
Neb jen z oběti se rodí, z muk a trudu vstává,
co má věčně v lidstvu žíti, co kvést nepřestává,
co jak skála odolá všech zlob i zbraní vzteku,
a jak svatý Grál vždy zářit bude šerem věků!
Neb jen s Golgoty Bůh lásky, za lidstvo když zmírá,
lidstvu podá klíč ten zářný, jenž ráj otevírá!
A my na tom kříži pněli bolesti tak dlouho!
Přišla chvíle! Vítej, naše spáso, vesno, touho!
Dalné pláně – cizí lány – krev se k nebi kouří –
odoláš, náš voji zdatný? Nezhyneš v té bouři?
Znova úzkost svírá srdce, na zvěst ždanou čeká,
pole mrtvých prostírá se šíré do daleka – –
Černá noc svá rozestřela chmurná křídla v kraji,
v klínu mračen žhavé střely ohněm blyskotají –
hřímá – ozval se ryk hromu nebo sopky jícen?
Děla hřmí zas – Moloch války dosud nenasycen!
Ještě zem se chvěje širá válečnými vozy,
ještě násilí meč rudý lidstvu zkázou hrozí –
voji český, kde tvůj přístav, ochrana tvá příští
proti proudu, který dosud o tvůj val se tříští?
Ne! Byť poslední z tvých reků padl mrtev k zemi,
chválit budem Hospodina svými hlasy všemi!
Neb Bůh mocný, spravedlivý ustál ve svém hněvu,
seslal k nám své archanděly, vznítil duši k zpěvu!
Neželte těch, kteří klesli v boji rozvířeném –
sláva památkou jim bude, nesmrtelnost věnem!
Zříte? Strach jal srdce vraha, jako před Samsonem
Dagon z železa a krve zachvěl se jich stonem!
Zachvěl se – však blízka chvíle, Bůh kdy svůj dluh splatí,
a ten voj náš z vichrů, bouří vlasti volnost vrátí...
Proto spějme chválit Boha, s jásáním a s plesy
ať se zdvihnou hlasy naše, zahřmí pod nebesy!
Velký jsi a mocný, Bože, na svém křesle hvězdném
který kolovraty světů v dráhy vrháš bezdnem,
dnes jim velíš, aby žily, vzrůstaly a zkvetly,
zítra v nicotu je srážíš s pohaslými světly –
který tvorstvu dal jsi vznik, zem oživil’s i moře,
který kážeš, v propast tmy by svit vzplál po prostoře,
v prsť jsi vložil zrno, v klasech by se rděla niva,
jehož dechem šumí hvozd, hloub oceanu zpívá –
jenž jsi hrozný ve své slávě, před nímž lehá v prachu
pouště lev i halný vichr v nejdivějším vzmachu,
který mocné smetáš s výše, k níž zla spěli letem,
a svou lásku skláníš k slabým tvorům všem a k dětem –
Ty, jenž lidstvu v srdce dal jsi plamen touhy žhoucí
po pravdě a po svobodě věčně nehynoucí,
který trestáš naše hříchy utrpení mukou
a zas kající nás zvedáš milosrdnou rukou –
veleben buď od andělů, lidí, od všech tvorů,
neb Ty zpupné ponížil jsi v jejich pyšném vzdoru!
Ty dáš slunci vzejíti zas nad rozrytou rolí,
setřeš slzy s očí matek, syn jichž klesl v poli,
Ty, Bůh silný, splníš naše tužby, zkojíš žaly,
dáš, by hlasy zoufající v radost rozjásaly –
volnost vrátíš k našim krovům, ztišíš naše vzdechy,
slavnou, šťastnou učiníš zas moji vlast, mé Čechy!