Svobodo – nebes zjeve skvělý,
jež kouzlem duhy záříš světu,
co srdcí vstříc ti plá ve vznětu,
jak o tebe jsme vždy se chvěli!
My doufali, že moc tvá obnoví
náš starý řád a zlomí okovy...
Sne rajský v palné touze ždaný,
kdy v hoři tonul národ ušlapaný;
tys v ztrýzněných se duších rodil,
když svět se v lidské krvi brodil.
Jak tobě vstříc se pjaly ruce
v zimničném chvění, v trpké muce,
jak každý, nevolnictví cítě pal,
s nadšením pro tě bil se, umíral!
Svobodo – největší všech zázraků,
jež rodíš bouřlivých se ze mraků,
co muk, co běd a utrpení
ty konejšíš ve sladkém zaslíbení!...
Tvůj zázrak teď se zářně s nebe schvěl
do divých zmatků, hrůz a spleti těl.
Již trhá dým se ze vražedných děl –
kol obzor jasní se – je dokonáno:
Tvé, volnosti, kouzelné svitlo ráno;
teď záříš v skvělém světa obrodu
slunečním světlem mému národu,
jenž ve porobě celé věky dlel,
po tobě toužil, pro tě žil a mřel.
Co zmučené kdy naše srdce snilo,
to pohádkou se smělou vyplnilo. –
Můj život tebou vzplanul v nový vzlet,
jsa bezmála ve hrůzu noci klet...
Já trávil dny své ve smutku a hoři
a zřel, jak vše kol mne se řítí, boří –
teď ze ssutin mně vzpučel slibný květ.
I syn můj, jemuž věčné světlo svítí,
tvé mocné kouzlo v dálném hrobě cítí,
a z jeho popelu, jen tobě vděk,
tě z jara pozdraví hrst fialek.