Na vlnách věků tys náš drahocenný květ,
jak maják sláva tvá nám věčně září;
tvá postať z tisícletí udivuje svět:
na trůnu kníže, Světec na oltáři!
Základy říše národu jsi svému klad’,
sen obrovitý v duši tvojí zkvétal;
Graal svatý bylo srdce tvé, kam rád
Duch božský v zanícení shůry slétal.
Českého Monsalvatu tys byl čistý rek,
poslaný Bohem k spáse svého lidu;
v tvé ruce meč hnal nepřátele na útěk,
však Kníže pokoje tys byl a klidu.
A žil jsi láskou ke své zemi, k Vlasti Čech,
ji zvýšit k hvězdám, tys jí do základu
krev vlastní vycedil, rek, v poslední až dech,
mstít pohrdaje nenávist a zradu.
A tebou stála naše Vlast, dnes tisíc let,
ať doby těžké valily se přes ni;
pád Bílé Hory zahubit ji nedoved’,
přes nenávist, jež zotročit ji běsní.
Duch tvůj byl vezdy s námi a v tvém hymnu žil,
v němž národ nadějí se opojoval;
tě tušil v blízku, v báji Blaníku tě skryl
a přítomností tvou se posiloval.
Dar Svobody z tvých rukou svatých čekal vzít
a v hrdinnosti tvojich bojovníků –
a vzal! když pod praporem tvým jim bylo hřmít
v Evropy pláních do nepřátel šiků.
Dnes národ tebe, svaté Kníže, vzpomíná,
kolena sklání k tvému piedestalu;
v svatozář vavřín vítězný ti připíná,
Ochránce svatých našich ideálů!
Václave Svatý, Vojevodo, Kníže náš,
dnes přijmi hold všech Českých srdcí vroucích;
zahynout nedej! Dál buď naše svatá stráž
a veď nás bezpečně dál do budoucích –
tisíc let!