Jsou chvíle vážné v lidském životě,
kdy mocně dmou se ňadra nadšením
a duše strádající v klopotě
okřívá nebes rosy zmlazením;
a nitra hloubí – chrám to v Sálemě,
v němž Pán si zvolil zemské přístřeší –
prochvívá bázeň svatá tajemně
a bázní tou se duše potěší.
Ba chvíle vážná střelou přiletí,
kdy arcipastýř sluhy pokorné
ve službu Hospodinu zasvětí,
jho sladké vloží rámě na věrné.
A všem vyžádav s nebe pomoci
roznítí slovem vřelým dělníky,
jak kormidelník bouřné za noci
pobádá úzkostlivé lodníky.
A mnohý dříve než se naděje,
již vyslán bude v cizí krajiny,
by rovnal spádné řeky peřeje
a v plodné role vzdělal mýtiny.
Kéž slova prostá v duše hlubinu
si vryjete – vždyť k druhům mluví druh –
ta provodíž Vás v dálnou cizinu,
až rozptýlí se milých pevný kruh.
Jest svatý boj za drahou domovinu,
když nepřítel ji drzý pustoší.
Ký div, že srdce bouří v každém synu,
že chápe meč, kdo žil jen rozkoší. –
Když Víra svatá, Církev v nebezpečí
a litý zhoubce úklady jí strojí,
kdož z Vás chce zírat líně k tuhé seči,
či k vrahu přejít zrádně v krutém boji? –
Ni jediný! – Jak skála moje víra,
že za církev svůj život v oběť dáte,
– kdo za Krista mře, ten přec neumírá! –
a v žití, v smrti při Ní setrváte.
Neb žádné bejlí v širošírém světě
víc zhoubných jedů nemá ve plodu,
ni v hebkém pelu, aniž v svůdném květě:
co bázeň plachý v zisku průvodu.
Kéž povždy snahy, tužby stejné máte,
druh na druha modlitbou vzpomínáte.
Bys skráně své ověnčil vavřínem,
vždy lépe bude v světě plném zrad,
– snad zmyji zřel’s pod vábným jasmínem? –
svůj jazyk zamknout v málomluvný hrad.
Ten věrný dělník Páně na vinici,
jež k činu přilne víc než ke slovu
a s čela setřev krůpěje perlící
se chutě díla chopí poznovu.
Kéž povždy snahy, tužby stejné máte,
druh na druha modlitbou vzpomínáte.
Ať nikdy strasti, bída, utrpení
Vás z cesty spásy o krok nezvrátí;
vždyť mocný osten najde v zaslíbení
kněz povždy, naděje jenž netratí.
Nechť svět se sápe jako draví supi,
by od pravé vás zdržel cnosti dráhy,
byť v posměch vás uváděl do potupy –
soud světa dým, jenž mizí v výši záhy.
Kéž povždy tužby, snahy stejné máte,
druh na druha modlitbou vzpomínáte.
„Pán úděl náš!“ to budiž vaše heslo
ve rozbouřeném víru života,
jím řiďte se, byť zlomeno i veslo
a koráb žití v bouři troskotá.
Pak šťastně zakotvíte před přístavem,
v němž sluhy věrné očekává Pán,
by ozdobené kmentem, zlatohlavem
sám uvedl ve věčné slávy stán.
Kéž po vždy snahy, tužby stejné máte,
druh na druha modlitbou vzpomínáte!