Ty, drahá Světlá, sevřena jsi v hrobě,
já – poutána jak ve vězeňské kobě;
kus žuly Tebe pod zem zavírá –
mne vetchých let mých balvan zpuchřelý
svět zahradil tak, že jsem v chorých koutku
jak pták, jenž na lep na osudném proutku
se chytiv, bezradně se tetelí.
Jsme rozloučeny. Věčnost odpírá
nám chvíle sdílnosti v té kruté době,
kde tolik třeba útěchy si dát!
A přece, přec mi bývá nastokrát,
že u Tebe jsem, že se tulím k Tobě,
že o tom, co nám v srdci nejhloub tane,
si promlouváme v důvěře tak přímé,
jak dřív, až div, jak stejné vždycky plane
v nás myšlení a jak si rozumíme.
Tak dosud v dumách, plných otázek,
nám plyne mnohá černá hodinka
v tom světě, jak bych s Tebou žila v hrobě,
kde jako těsná, šerá dolinka
nás blízkost duší družně přimkla k sobě.
I nasloucháme, co si šeptá země,
když kořen žití do ní vrůstá němě;
co vrží kolesa, když cestou drtí
i červíka i tvrdý oblázek;
co blekotají prázdné dásně smrti;
i slyšíme, jak ptáci plují vzduchem,
jak před bouří se chvěje osyka,
jak prsť se hýbe pádných kroků ruchem,
jak přes hlavy nám kráčí tragika,
své paty tisknouc v mrtvý prach a kosti,
kdež vítr klátí vraty budoucnosti – –
Však v ponurý ten šum se hlahol mísí,
jenž zvučí k harfám, písně rokotá
a sladkým hymnem spásy mrtvé křísí!
Roj slibných zvěstí k nebi kolotá
a rajsky zní jich jásot luzně skvělý,
jak barvy duhy by se rozepěly
a symfonii nových, lepších věků
by hrály plnou nadějí a vděků
o božství, o národech, o člověku,
a nejkrásnější slavobranou duhy
jak nové dějiny by v zemské luhy –
ty krví zbrocené – jíž vjíždět měly.
Zas v dálku ozvěn kouzelných to mizí,
zas v tichu jsme a v stínu spolu samy.
Mluv, drahá: jsou ty hlasy pravda ryzí,
či touhy jen a modlitby – snad klamy?
Jich sladký ohlas okřídluje duši,
však jako na rakev když hroudy buší,
tak na mé srdce zvěsti Jobovy...
Tu slyším, jak mi díš, Ty, pravdy kněžko:
„Jdi! Zanech zádumy a pohovy,
jdi v klopot žití, k návratu se vzmuž
a pravdě služ!
Lži zkoumej, odhal přeludy a modly!
I slastný klam je podlý!
Být pravdě v oběť – nebudiž Ti těžko!“
Dím chvěle: Jsem-li schopna pravdu znát?
Tvůj příkaz ctím, však nemůžeš mi dát
i Svého genia! Čím jista budu,
bych zaslepena nesloužila bludu? –
I znova slyším vznešený Tvůj hlas:
Máš v srdci světlo! Jen ho neuhas!
Jdi, vrať se v řadu, vůli svoji ztuž
a lásce služ!
Jdi za mne do díla, – mne věčné stíny zebou,
jdi vřelá, pravdivá, – mou lásku vezmi s sebou!“