Ku chvále tvé dnes moje chudá struna
kéž zazvučí, ó svaté Nadšení,
jehožto záře světící a slunná
dnů pochod nudný čarně promění.
Ty zápal k činům nítíš ve člověku,
co zbudováno na tvých základech,
to posmívá se hrdě bouři věků,
kdy vše kol hyne v zkázy propastech.
Tvá peruť, jako ptáka bájí,
nám skráně časem ovane,
a s písní každý uvítá ji:
„Hej, žijem ještě, Slované!
Hej, slyšte, doba k činům volá,
vše drtit, co nás uráží
a hotovo již máme zpola,
co začínáme s kuráží!“
Nuž – k činům! V žití jednotvárném
vždy člověk změnu vítá rád,
tak zapomníme spíš, že stárnem,
vždyť se tím pobavíme snad.
Tož najdeme si něco honem,
co nadšení v nás roznítí
a ke vzkříšení velkým zvonem
pak poplach budem zvoniti.
Hle, mezi námi žije kdosi,
kdo velké má prý zásluhy,
však neštěstí teď ulehlo si
na život jeho ubohý –
a dlouho již své žití chudé
prý vláčí světem plným běd,
vždyť příští týden právě bude
mu sedmdesát sedm let.
Nuž rychle, rychle, nežli skoná
nechť vděčnost naše zazáří
a osvěží jak růže vonná
mu poslední dny ve stáří,
ať pozná, že jsme pochopili,
čím byl nám, jest a zůstane,
že lid jsme vděčný, probudilý,
jenž pro vše dobré zaplane.
Ó národe, dej důkaz nový,
že víš o velkých cílech svých
a dokaž skutky, nejen slovy,
čím chceš být v dějech světových!
To heslo v Krásném provolání
hned vlastí celou burácí –
pták nadšení se s výšin sklání
a v hruď nám hrdost navrací.
V zvon reklam každý žurnál bije
a plesá země veškerá
a píše tklivé utopie,
kdo trochu jen je „od pera“.
Po projednání sterých plánů
den slavný posléz prohléd v svět
a tu v kruh zasloužilých pánů
je jubilant zván na banket.
Ó všecka srdce se tu chvějí
a slzou vlhne oka žár,
kdy Jemu věnce přinášejí
a od rodáků krásný dar;
a což když potom počnou řeči
a přípitky a písně – hej!
kde nadšení být může větší?
Tu je ho nazbyt, na prodej...
Den slavný přejde. V časopisech
pak ohlas jeho šelestí,
kde vylíčen ve stručných rysech
je celý průběh slavnosti.
A národ čte a odpočívá –
nu, dopřál si zas legrace,
ach, člověk časem rád to mívá,
však nyní zase do práce.
Ve starý běh se život vrátí
i starostí se vrací tíž,
i přestaneme vzpomínati –
cos nového též kyne již.
A oslavenec ve ústranní,
když nadšení plam dohoří,
můž’ přemýšleti o uznání
a dále bídně živoří.
Ó Nadšení, ty nítíš ve člověku
žár posvátný a nejmocnější všech
a posmívá se hrdě zlobě věků,
co vystaveno na tvých základech.
Jsi jako záře světící a slunná,
jež dnů řad nudný čarně promění,
ku chvále tvojí chudá moje struna
kéž zvučet umí, svaté Nadšení!