NADŠENÍ.

NADŠENÍ.
Ku chvále tvé dnes moje chudá struna kéž zazvučí, ó svaté Nadšení, jehožto záře světící a slunná dnů pochod nudný čarně promění. Ty zápal k činům nítíš ve člověku, co zbudováno na tvých základech, to posmívá se hrdě bouři věkůvěků, kdy vše kol hyne v zkázy propastech. Tvá peruť, jako ptáka bájí, nám skráně časem ovane, a s písní každý uvítá ji: „Hej, žijem ještě, Slované! Hej, slyšte, doba k činům volávolá, vše drtit, co nás uráží a hotovo již máme zpola, co začínáme s kuráží!“ [122] Nuž – k činům! V žití jednotvárném vždy člověk změnu vítá rád, tak zapomníme spíš, že stárnem, vždyť se tím pobavíme snad. Tož najdeme si něco honem, co nadšení v nás roznítí a ke vzkříšení velkým zvonem pak poplach budem zvoniti. Hle, mezi námi žije kdosi, kdo velké má prý zásluhy, však neštěstí teď ulehlo si na život jeho ubohý – a dlouho již své žití chudé prý vláčí světem,světem plným běd, vždyť příští týden právě bude mu sedmdesát sedm let. Nuž rychle, rychle, nežli skoná nechť vděčnost naše zazáří a osvěží jak růže vonná mu poslední dny ve stáří, ať pozná, že jsme pochopili, čím byl nám, jest a zůstane, že lid jsme vděčný, probudilý, jenž pro vše dobré zaplane. 123 Ó národe, dej důkaz nový, že víš o velkých cílech svých a dokaž skutky, nejen slovy, čím chceš být v dějech světových! To heslo v Krásném provolání hned vlastí celou burácí – pták nadšení se s výšin sklání a v hruď nám hrdost navrací. V zvon reklam každý žurnál bije a plesá země veškerá a píše tklivé utopie, kdo trochu jen je „od pera“. Po projednání sterých plánů den slavný posléz prohléd v svět a tu v kruh zasloužilých pánů je jubilant zván na banket. Ó všecka srdce se tu chvějí a slzou vlhne oka žár, kdy Jemu věnce přinášejí a od rodáků krásný dar; a což když potom počnou řeči a přípitky a písně – hej! kde nadšení být může větší? Tu je ho nazbyt, na prodej....prodej... 124 Den slavný přejde. V časopisech pak ohlas jeho šelestí, kde vylíčen ve stručných rysech je celý průběh slavnosti. A národ čte a odpočívá – nu, dopřál si zas legrace, ach, člověk časem rád to mívá, však nyní zase do práce. Ve starý běh se život vrátí i starostí se vrací tíž, i přestaneme vzpomínati – cos nového též kyne již. A oslavenec ve ústranní, když nadšení plam dohoří, můž’ přemýšleti o uznání a dále bídně živoří. Ó Nadšení, ty nítíš ve člověku žár posvátný a nejmocnější všech a posmívá se hrdě zlobě věků, co vystaveno na tvých základech. Jsi jako záře světící a slunná, jež dnů řad nudný čarně promění, ku chvále tvojí chudá moje struna kéž zvučet umí, svaté Nadšení! 125