ZAJEČÍ NOŽKA.

ZAJEČÍ NOŽKA.
Zaječí nožku na svém stolku psacím dnes oslovuji cituplnou písní, s tou na tvůj klín, ó Muso má, se vracím, ó nadšením v mé duše ocel křísni! Tu v kancelářském prachu nožka hebká a v papíru se válí strouchnivělém, k ní uklání se moje bědná lebka a rozechvění cítím pod svým čelem. Ó nožko měkká, na pasece vonné, kdes na pažitě běhávalas kdysi, plod jahod rděl se v rosné směsi oné, tam děti ze vsi často vyběhly si! Tam v sypkém písku mezi vřesem zkvětlým, když hrabávalas pro zajíce lože, on myslil si: „V tom skrytu jednou setlím,“ však – zajíc míní a Ty měníš, Bože! [19] Přes drobné jedle skákával tam za dne a motýl, koník bratrem byl mu skorem, a večera když přišly stíny chladné, šel v jeteliště s čilým přátel sborem. Z té role ke vsi často on se díval na došky střech, na topol s malým zvonem, hlas klekání když odtud v šero splýval – a v lesní houšť pak utíkal zas honem. – Pak bažant, sojka křičívali v lese a plál tam purpur muchomůrek žhavý, tu onde v stlaní hříbek pozdvihne se a v poroseném mechu ryzec zdravý. Ó přišla jeseň! – v bílé mlhy její sbor lovců skryl se, zahučely rány – když zajíc žitím jásal nejbouřněji, tu struny jeho srdce potrhány. Ó zmizely ti navždy rodné stráně – kdes dokonal jsi na hladině mísy snad s brusinkami, mezi něž tvé skráně tam doma často k spánku ulehly si. A v různé směry tvoje svižné běhy zlý osud rozvál – na můj stolek psací z nich přišel jeden, pohled plný něhy mu posýlám tak často mezi prací. 20 Skvrn inkoustových uschlých plno je tu a starých spisů – žalovaných seznam ti lůžko stele místo vonných květů – ó hroznějšího losu věru neznám! Již dosnila jsi, nožko, jaro báji, své šťastné mládí! – A tvá domovina? Ach, spousta sněhu nyní zakrývá jiji, hlad drápy své v tvých bratří těla vtíná. Po sněžné pláni vyjdou blízko ke vsi, když měsíc zří za holým klestím plouti, jen skotačením rozehřejí krev si a potom hryžou akátové proutí. A mnohý z nich již stlívá v hustém mlází, kam hlad jej zahnal a kde mráz jej přepad – ó komu z vás los smutnější dnes vzchází, když, nožko, musíš s listin prach mi klepat? Tys prchla, nožko, přece prchla’s v štěstí a aspoň teď, když stesk mi srdce kruší, mně o přírodě vypravuješ zvěsti a útěchou jsi zarmoucené duši. 21