Zaječí nožku na svém stolku psacím
dnes oslovuji cituplnou písní,
s tou na tvůj klín, ó Muso má, se vracím,
ó nadšením v mé duše ocel křísni!
Tu v kancelářském prachu nožka hebká
a v papíru se válí strouchnivělém,
k ní uklání se moje bědná lebka
a rozechvění cítím pod svým čelem.
Ó nožko měkká, na pasece vonné,
kdes na pažitě běhávalas kdysi,
plod jahod rděl se v rosné směsi oné,
tam děti ze vsi často vyběhly si!
Tam v sypkém písku mezi vřesem zkvětlým,
když hrabávalas pro zajíce lože,
on myslil si: „V tom skrytu jednou setlím,“
však – zajíc míní a Ty měníš, Bože!
Přes drobné jedle skákával tam za dne
a motýl, koník bratrem byl mu skorem,
a večera když přišly stíny chladné,
šel v jeteliště s čilým přátel sborem.
Z té role ke vsi často on se díval
na došky střech, na topol s malým zvonem,
hlas klekání když odtud v šero splýval –
a v lesní houšť pak utíkal zas honem. –
Pak bažant, sojka křičívali v lese
a plál tam purpur muchomůrek žhavý,
tu onde v stlaní hříbek pozdvihne se
a v poroseném mechu ryzec zdravý.
Ó přišla jeseň! – v bílé mlhy její
sbor lovců skryl se, zahučely rány –
když zajíc žitím jásal nejbouřněji,
tu struny jeho srdce potrhány.
Ó zmizely ti navždy rodné stráně –
kdes dokonal jsi na hladině mísy
snad s brusinkami, mezi něž tvé skráně
tam doma často k spánku ulehly si.
A v různé směry tvoje svižné běhy
zlý osud rozvál – na můj stolek psací
z nich přišel jeden, pohled plný něhy
mu posýlám tak často mezi prací.
Skvrn inkoustových uschlých plno je tu
a starých spisů – žalovaných seznam
ti lůžko stele místo vonných květů –
ó hroznějšího losu věru neznám!
Již dosnila jsi, nožko, jaro báji,
své šťastné mládí! – A tvá domovina?
Ach, spousta sněhu nyní zakrývá ji,
hlad drápy své v tvých bratří těla vtíná.
Po sněžné pláni vyjdou blízko ke vsi,
když měsíc zří za holým klestím plouti,
jen skotačením rozehřejí krev si
a potom hryžou akátové proutí.
A mnohý z nich již stlívá v hustém mlází,
kam hlad jej zahnal a kde mráz jej přepad –
ó komu z vás los smutnější dnes vzchází,
když, nožko, musíš s listin prach mi klepat?
Tys prchla, nožko, přece prchla’s v štěstí
a aspoň teď, když stesk mi srdce kruší,
mně o přírodě vypravuješ zvěsti
a útěchou jsi zarmoucené duši.