Chtěl jsem ti psát, že v jaru tvého oka
mé srdce vypučelo v růží skvost,
že v nitru jeho z citů přehluboka
svou toužně pěje slavík milostnost,
že na sta bájí šveholí v té skrýši,
že na sta poupat v zpěv ten krásu dýší,
že nitro mé se proměnilo v sad –
leč píšu jen, že mám tě nad vše rád.
A chtěl jsem psát, že srdce mé se chvěje,
jak pod nožkami vil se chvěje luh,
když jižní vánek v kadeře jim věje
a kvítí budí v něhyplný ruch,
že srdce mého utajená síla
vše písněmi by ráda vyzradila,
jak vesnu vůní prozrazuje sad –
leč píšu jen, že mám tě nad vše rád.
A chtěl jsem psát, že mysl moje hoří
jak v křišťálové číši zlatá šeř,
jak jitřenka, než ranní zmírá zoří,
tak jako Mojžíšův kdys hořel keř; –
a chtěl jsem psát, že celé moje žití
jak diamant se ve sta světel nítí,
v nějž slunce duše tvé zří odevšad –
leč píšu jen, že mám tě nad vše rád.
A chtěl jsem psát, že víc tě nezabudu,
jak snící javor teplé jaro hor,
že vyhledat tě musím v duše trudu,
jak Saul kdys harfy ladný rozhovor;
že byla jsi mou nejkrásnější básní,
že čela tvého záře hrob mi zjasní,
byť anděl temnosti naň peruť klad’ –
leč píšu jen, že mám tě nad vše rád.