OČI.

OČI.
Vy hnědé oči, slunce v snů mých říši, Vy zdroji štěstí, nadějí i bolu, v těch řádcích, které o svém nitru píši, též Vám věnovat nutno kapitolu. Vy zdáte se mi širou, mořskou plání, kde věčný klid se s věčným steskem snoubí, a mne to láká, dlouho zírat na ni a perly lovit v neznámé té hloubi. Ta věčná touha pak mým nitrem zmítázmítá, že jako v snech se potácím v chvat světa – vím, čarovná ta síla ve Vás skrytá mi zářila již v moje dětská léta. Já rostl jsem s tou pohádkou v své duši a v žití všedním třásl jsem se o ni a klamal lid – a nikdo nezatuší, jak vzácný květ mi v divné sny mé voní. [88] Jen pro Vás hrál jsem žití komedii a k vůli Vám se po přetvářce sháním – kdo pochopí dnes, jak já vskutku žiji? I Vy hledíte na mne s pohrdáním....pohrdáním... A přec Vás prosím, v žití mého scestí nechť paprsek Váš ještě chvíli hoří, já trpím jen, když jásám v lásky štěstí, jsem šťasten jen, když pro Vás hynu v hoři. 89